Konec domácích prací?

Jsou tu takoví, kdo neradi vaří, myjí nádobí, vytírají podlahu, vynášejí odpadky a drhnou okna? Dneska jste tady na správném místě: mám pro vás všechny dobrou zprávu. 

neděle 13.05.2012, ARCHA – sj

Žalm 127,1-5                            Lukáš 10,38-42

1. Kdo je dobrý a kdo špatný?

Milí přátelé, jsou tu takoví, kdo neradi vaří, myjí nádobí, vytírají podlahu, vynášejí odpadky a drhnou okna? Dneska jste tady na správném místě: mám pro vás všechny dobrou zprávu. Ježíš je proti tomu! Má rád ty, kdo si hoví v křesle. Je to napsáno v Bibli… 🙂

Než toto jednoduché a příjemné pravidlo uplatníme, dovolte mi ještě chvilku pozornosti. Ten příběh, kde se Ježíš představuje jako odpůrce domácích prací, je epizoda ze života domácnosti dvou sester. Marta a Marie bydlely v Betanii (J 11,1) a Ježíš u nich býval zřejmě častěji hostem. Marta byla zřejmě praktická žena a ujala se péče o hosta. Podobně to zaznamenává Jan při jiné příležitosti (viz J 12,2). Možná, že Marta byla znamenitá a věhlasná kuchařka. Marie se jeví jako zbožná žena: „posadila se k Pánovým nohám a poslouchala jeho slovo“ (L 10,39). Protože Marta „měla plno práce s obsluhováním“ (L 10,40), otvírá konflikt. Volí nepřímou cestu a oslovuje Ježíše: „Pane, nezáleží ti na tom, že… řekni jí přece, ať mi pomůže!“ (L 10,40). A poté přichází Ježíšův známý výrok: „Marto, Marto… jedno je však potřeba. Marie si vybrala dobrý díl…“ (L 10,41-42).

Příběh vyznívá dosti černobíle. Zdá se, že není třeba se ptát, kdo je dobrý a kdo špatný. Je to jasné: Ježíš pochválil zbožnou Marii, pokáral upachtěnou Martu. Je lepší sedět a listovat Biblí než „kmitat“ s vařečkou či hadrem na podlahu. Než to takto uzavřeme a půjdeme si lehnout, zvažme ještě následující:

  • Marie by se bývala nemohla posadit k Ježíšovým nohám, kdyby ho bývala Marta nepozvala domů. (L 10,38)

  • Ježíš nenapomíná Martu kvůli tomu, codělá, ale kvůli tomu, jaképostoje zaujímá: „děláš si starosti… znepokojuješ se mnoha věcmi…“ (L 10,41).

  • Ježíš neschvaluje Marii to, že Martě nepomáhá. Chválí pouze její volbu „dobrého dílu, který jí nebude odňat“ (L 10,42).

  • Dialog Ježíše s Martou je vyvolán konfliktem obou sester. Ježíš v něm vede Martu k hlubšímu vhledu do problému.

  • Ježíš nemluví o dvou alternativách („sedět“ / „obsluhovat“) a neřeší, která je správná a která špatná. Mluví o „třetí cestě“ označené slovy: „jedno je však třeba“ (L 10,42)

A zde vyvstává logická otázka: co je touto třetí cestou?

2. Jak se rozhodovat?

Co Ježíš myslel svým výrokem: „jedno je však třeba“ (L 10,42)? Rozumím této větě tak, že není jinotajem, který by označoval specifický druh činnosti. Jsem přesvědčen o tom, že Marii Ježíš nechválí za to, co si vybrala, ale jakým způsobem svou volbu učinila. Jde tu o postoj, který tvoří základ jakékoliv životní náplně nebo činnosti. Nejde tolik o to, jakou činnost zrovna vykonávám. Záleží spíš na tom, zda je to činnost, k níž jsem právě teď povolán. Jde o Boží povolání. Jinými slovy jde o Boha.

Proto se domnívám, že Ježíš má výhrady nikoliv k činnosti Marty, ale k tomu, čím se srdce Marty zabývá. Co Marta ve svém nitru řešila? Srdce Marty přetékalo především dvěma věcmi:

  • starostmi či znepokojením týkajícím se obsluhy hosta;

  • výčitkami vůči Marii.

Marta dělá dobré věci, slouží hostu. Ale nedělá to jako Boží povolání. Martu vláčely její starosti a její znepokojení. A výčitky vůči Marii jsou už jen přirozeným důsledkem tohoto nedobrého nastavení.

Jedno je potřeba“, říká Ježíš. V našem životě jde o to být s Ježíšem. To je ten dobrý díl, který nám nebude odňat. (L 10,42) K tomu jsme jako jeho následovníci povoláni (viz Mk 3,14!). To je to jediné potřebné, klíčová priorita. V této věci je třeba mít zcela jasno. Chci být s Ježíšem. Teď i jednou provždy. Nechci mu utéct. Máme v tomto jasno?

3. Co dělat?

Pokud mám v tomto jasno, pak teprve se mohu ptát, co mám právě teď dělat. Jaká činnost je, Bože, tvým povoláním pro mne v tuto chvíli? A to se bude při různých příležitostech asi hodně lišit. Někdy to bude Mariino sezení v křesle s hostem. Jindy to bude obsluhování hosta. Ale jiné obsluhování než to, které vykonávala Marta. Navenek se mu bude podobat. Ale srdce by při tom mělo být plné jiných věcí než v případě Marty. Mělo by být naplněné touhou být s Ježíšem. A s Ježíšem je možné být i u plotny, u kbelíku a koštěte, i u drhnutí oken. Vím, milí přátelé, kteří nemáte rádi domácí práce, že vás teď nepotěším, ale je to tak. Ježíš není proti domácím pracím. Dokonce chce být u nich s námi! „A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše… cokoli děláte, dělejte z duše jako Pánu, a ne lidem… Pánu Kristu služte!“ (Ko 3,17.23n)

Dobrý díl Ježíšovy přítomnosti můžeme mít u většiny prospěšných činností, které máme za úkol. Ale nezapomeňme, že jsou i velmi dobré činnosti, které nejsou naším úkolem. Vzít si je za úkol znamená připravit se o dobrý díl Ježíšovy blízkosti. Nejsme k nim totiž Bohem teď povoláni. Jsou možná úkolem někoho jiného. Nebo budou naším úkolem jindy. Obsluhovat hosta je určitě chvályhodná činnost. Ale možná, že Ježíš tenkrát v Betanii chtěl mít obě sestry spolu – třeba proto, aby se pořešil jejich vzájemný vztah. Možná by pak neměli tak bohatou večeři, ale to přeci není to podstatné.

A tady je pravděpodobně velké nebezpečí dnešní doby. Svoboda a bohatství nám přinášejí obrovské množství příležitostí. Můžeme podnikat, cestovat, učit se, obchodovat, budovat, poznávat… Příležitost je dobrá, ale může to být i past. To tehdy, když ztratíme jasno v tom, co je to jediné potřebné. Musíme se učit zavírat oči, zacpat si uši a říkat „ne“. Je dnes mnoho křesťanů, kvůli nimž Ježíš ve svém podobenství o rozsévači pověděl tato slova: „A další jsou ti, kteří jsou rozséváni ‚do trní‘. To jsou ti, kteří uslyšeli Slovo, ale potom přicházejí starosti tohoto věku, svod bohatství a žádosti po ostatních věcech a dusí Slovo, takže se stává neplodným.“ (Mk 4,31)

4. Kritérium vděčnosti

Milí přátelé, co tedy budeme dělat? Řečeno trochu s nadsázkou, druh činnosti není rozhodující. Každý z nás v konkrétní chvíli života je povolán k něčemu jinému. Důležitý je postoj. V tom je nám příkladem Marie. U ní vidím jeden skrytý, ale důležitý moment: je vděčná za to, že Ježíš přišel k nim domů. Proto je s ním. Domnívám se, že vděčnost je poměrně spolehlivým znakem toho, zda jsme se rozhodli správně. Usilovná práce se nestane tvrdým a deformujícím břemenem, když ji děláme jako projev díků. Naopak pokud nacházíme ve svém nitru upachtěnost, obavy, starosti, někde je asi něco v nepořádku. Možná jsme vlezli do pasti příležitostí anebo také do pasti zásluh. Ta první past znamená, že se chci prostě uplatnit: o Ježíše nejde. Ta druhá znamená, že si myslím, že Ježíš přijde ke mně domů, protože tak dobře vařím… Co myslíte: nebyl to trochu problém Marty? Nechtěla si pojistit to, že Ježíš přijde znovu k nim domů tím, že poskytne bezvadné pohostinské služby?

Skutečná služba Bohu je projevem vděčnosti. (Žd 12,28) A ta se zásluhami nemá nic společného. Vděčnost je totiž odpovědí na milost. Bože, díky, žes na mne nezapomněl. Díky, že jsi v Ježíši Kristu přišel ke mně domů. Je to milost a z této tvé milosti žiji. Mé štěstí a plnost života plynou z této tvé milosti. Neplynou z mého úsilí a z mých zásluh. Ani celoživotní usilovnou dřinou si nemohu vydobýt dobrý díl tvé přítomnosti. To, že ses mne nezřekl, je tvůj velký nezasloužený dar! Děkuji! A jako výraz své vděčnosti chci ti teď dát svůj čas, své schopnosti, svou práci. Nemohu tím změnit svět. To děláš jen ty. Ale mohu tím vyjádřit, jak tě, Ježíš, miluji. A to chci.

Kategorie: Novinky