Slunce a zrcadlo

Občas se v našem životě mohou objevit lidé, kteří se začnou chovat jako naši nepřátelé. Někdy je to výsměch, jindy pomluva, někdy přímý útok, jindy skrytá škodolibost a podobně. Co s nimi?

Jonáš 3,1-10 Matouš 5,43-48

pátá prázdninová nedělní bohoslužba, ARCHA, 29.07.2012 – sj 

1. Dvakrát „proč“ v Ninive

Milí přátelé, rád bych se dnes podruhé vrátil k tématu Boží lásky. Minule jsme mluvili o tom, že Boží lásku potřebujeme ke svému životu podobně jako vitamín C. Neumíme si ji vyrobit, vždy přichází z vnějšího zdroje. Teprve ona však dává našemu životu hodnotu.

Dnes bych rád mluvil o jiné podobě Boží lásky. Zřetelně se projevuje ve známém starozákonním příběhu o Ninive. Odehrály se tam věci, z nichž některé se jeví jako docela prosté, jiné jako neobyčejné – vždy záleží na úhlu pohledu.

Bůh nebyl s obyvateli Ninive spokojen. „Jeho zlo vystoupilo“ před Hospodina (Jon 1,2). Z Božího pohledu byla nespokojenost logická. Co myslíte: jak se Boží soud, o němž se dověděli od Jonáše, jevil Ninivanům? Jak by obyvatelé našeho města reagovali na jejich místě? Myslím, že většina z nich by řekla: co je nějakému Bohu do našeho života? Jsme svobodní lidé! Můžeme si dělat co chceme. Jonášův příběh podobně jako příběh celého Písma však jasně ukazuje, že Bůh se o člověka zajímá a že se vyjadřuje k jeho počínání. A to i tehdy, když člověk se vůbec o Boha nezajímá. Proč to dělá?

Poďme se v příběhu podívat ještě dál. Jonáš z Božího pověření vyřizuje nedobré zprávy: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“ (Jon 3,4) Co se stalo v tomto momentě? „Ninivští uvěřili Bohu, vyhlásili půst…“ (Jon 3,5) Ninivskému králi se zjevně jevilo toto rozhodnutí jako přirozené. Musím přiznat, že mně se to jeví jako mimořádné. Ninivané vzali Boha vážně. A Bůh vzal vážně Ninivany. „Bůh viděl jejich skutky, že se odvrátili od své zlé cesty. Proto Bůh litoval zla, které prohlásil, že jim učiní, a neučinil to.“ (Jon 3,10) Obyvatelé města si nebyli předem jisti tímto výsledkem. Ale měli naději, že se něco dá podniknout. A chtěli tuto naději využít. „Kdo ví, snad se Bůh odvrátí a slituje…“ (Jon 3,9) Toto rozuzlení příběhu se mi jeví jako zcela mimořádné. Bůh něco slíbil: „Ninive bude vyvráceno“ (Jon 3,4). A Bůh to vzal zpět: „a neučinil to“ (Jon 3,10). Bůh, o jehož slovu opakovaně v Písmu čteme, že je nezrušitelné (např. Nu 23,19 Mt 5,18), jej vzal zpět! Jak je to možné? Proč tak Bůh jedná?

Dvojí „proč“ se nám objevuje u přemýšlení nad příběhem Ninivanů. Proč se Bůh zaměstnává člověkem, který se o něj nestará? Proč Bůh jde ve prospěch člověka proti svým vlastním rozhodnutím? Obojí je „nelogické“. A na obojí existuje zřejmě jediná odpověď: Bůh člověka miluje. Kniha Jonáš sice nikde slovo „láska“ nepoužívá. Ale je v pozadí závěrečného jejího výroku, kterým Bůh své počínání vysvětluje udivenému Jonášovi: „A mně by nemělo být líto toho velikého města Ninive…?“ (Jon 4,11)

2. Slepá láska

Bůh člověka miluje. Lidem, kteří se již chvíli seznamují s učením Bible a křesťanskou věroukou může připadat tento výrok banální. To je přece jasné, že Bůh miluje člověka! Je to opravdu tak samozřejmé? A co to vlastně pro nás znamená?

Ježíšova slova na téma „láska“ (Mt 5,43-48) nám pomáhají porozumět, že výrok „Bůh miluje člověka“ vůbec není samozřejmý. Ano, říká Ježíš, Bůh „nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt 5,45). Slunce a déšť patří Bohu. A on tyto své dary dává všem. Těm, kteří se o něj zajímají, i těm, kteří se o něj nestarají nebo dokonce proti němu bojují. Všimněme si, že kontextem tohoto Ježíšova slova je výzva k lásce k nepřátelům. Bůh projevuje svou lásku i ke svým nepřátelům. Proto i my máme milovat ty, kdo se stavějí do nepřátelského postoje vůči nám.

Jonášův příběh i Ježíšova slova nám představují jednu z podob Boží lásky. Je to postoj Boží štědrosti a Božího zájmu a soucitu se všemi lidmi. Tato podoba Boží lásky je univerzální, zahrnuje celé Boží stvoření, každého člověka. Zahrnuje Boží přátele i nepřátele. Tato Boží láska je vlastně slepá. Ne proto, že by Bůh neuměl rozpoznat, co je dobré a co není. Příběh Ninive ukazuje, že Bůh to velmi dobře ví. Ale denně se Bůh rozhoduje zavřít oči a zahrnout mnoha věcmi i toho, kdo je vůči němu lhostejný či dokonce nepřátelský.

3. Jako slunce

Jedna písnička dobře vystihuje, že tato podoba Boží lásky je jako slunce. Zahrnuje všechny. Lze se před sluncem ukrýt. Lze dokonce tvrdit, že nesvítí. (Mimochodem takových lidí, kteří tvrdí, že slunce Boží lásky nesvítí, je kolem nás spousty.) Obojí je pošetilé. A ani jedno neovlivní fakt, že Bůh „miluje svět“ (J 3,16). Bůh miloval Ninivany, a proto poslal Jonáše s nepříjemnou zprávou. Bůh miloval Ninivany, a proto změnil své rozhodnutí. Bůh by býval miloval Ninivany, i kdyby bývali nečinili pokání. A velmi by trpěl, pokud by musel dodržet své slovo a postihnout je tvrdým soudem.

Bůh miloval i mne dřív než jsem se o něj začal zajímat. Pod sluncem této všezahrnující Boží lásky žijeme všichni. Z tohoto světla čerpáme život ať už se k Bohu hlásíme či nikoliv. Nezávisle na naší reakci se Bůh rozhodl tuto svou obecnou lásku ke svému stvoření prokázat zcela jedinečným způsobem. „Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Ř 5,8) Jinde apoštol Jan říká: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh na svět poslal svého Syna, toho jediného, abychom skrze něho měli život.“ (1J 4,9) Ježíš z Nazaretu je projevem této univerzální Boží lásky. Nebeskému Otci, Stvořiteli je líto světa, který směřuje k záhubě. Proto posílá svého Syna – k záchraně světa. A podobně jako slunce a déšť je i Kristus nabídnut jako chléb života nebo jako světlo světa nebo jako živá voda všem. I tobě, i mně. Zdánlivě hodnému i prokazatelně škodícímu. Tomu, kdo stojí o pomoc i tomu, kdo Bohu vstup do života odpírá.

4. Co se sluncem?

Jako slunce svítící na všechny se nám tedy představuje Boží láska. Co to znamená? Například následující:

  • Jonáš na tom není před Bohem lépe než kterýkoli Ninivan. Křesťané nejsou „lepší“ lidé než nekřesťané. Nejsou speciálními adresáty Boží lásky. Bůh miluje agnostika, muslima, buddhistu, vyznavače New Age i svého človíčka z pardubické Archy… Pro nás, vyznavače Krista, je to snad trochu pokořující. Ale je to tak dobře.

  • Ze světla Boží lásky čerpá Jonáš i Ninivané. Ani ti, kdo se k Bohu zjevenému v Ježíši Kristu nehlásí, nejsou vyloučeni z dosahu Boží lásky. Mohou – pokud ovšem chtějí – ji nějak vnímat. Mohou z jejích darů (jako je například dar života, zaopatření, ale i záchrany v Kristu) těžit. Taková štědrost si zaslouží naši odpověď. Jaká bude?

  • Bůh si přeje zachránit pro věčnost nejen své Jonáše, ale i své Ninivany. Svého Syna poslal na svět a na kříž nejen kvůli křesťanům, ale kvůli všem lidem, kvůli celému stvoření. Dosah této nabídky je neomezený. Takový záměr je zároveň naším úkolem. Máme na slunce Boží lásky upozornit ty, kdo si ho zatím nevšimli. Uděláme to?

  • Občas se v našem životě mohou objevit lidé, kteří se začnou chovat jako naši nepřátelé. Někdy je to výsměch, jindy pomluva, někdy přímý útok jindy skrytá škodolibost a podobně. Pokud jsme přijali Krista a stali se dětmi toho, kdo miluje i své nepřátele, je to pro nás úkol. Někdy hodně nesnadný, někdy dlouhodobý, dokonce i celoživotní. „Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí a modlete se za ty, kdo vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce…“ (Mt 5,44). Občas (ne vždy, ale o tom až příště…) jsme povoláni k tomu, abychom zavřeli oči a milovali slepou láskou. Máme být zrcadlem, které světlo Boží lásky posílá dál.

Jednou z podob Boží lásky je slunce. Nevybírá si a září všem. Přesto jej někdy nevidíme. Občas přijde mrak nepříznivých okolností. Ale nad mrakem svítí slunce. Občas si mezi nás a Zdroj světla stoupne někdo, kdo vrhá temný stín. Ale ani nejtemnější záměr nezhasí slunce Boží lásky. Bůh miluje toho, kdo slunce Boží lásky jak zrcadlo odráží dál, i toho, kdo jej zastiňuje. Světlo vycházející z našeho Otce v nebi je nepřemožitelné. Přijímejme jej, děkujme za něj a buďme zrcadlem, které jej pošle dál!

Kategorie: Novinky