2012-08-26 Ten, který neumí být nevěrný

Říkáme o Bohu, že je všemohoucí. Je přesto něco, co nemůže?

Ten, který neumí být nevěrný

Izajáš 49,14-23                                            

Římanům 8,31-39

 

1. Co všemohoucí nemůže?

Milí přátelé, rád bych se s vámi vrátil k našemu „prázdninovému“ tématu: Bůh miluje člověka. Na začátku prázdnin jsme si připomněli, že Boží láska dává našemu životu hodnotu a vitalitu. Je jako vitamín C, který naše tělo nutně potřebuje, ale neumí ho vyrobit. Před měsícem jsme mluvili o tom, že Boží láska se štědře projevuje vůči všem lidem. Je jako slunce, které svítí trvale a nerozlišuje, komu. Před dvěma týdny jsme zjistili, že Bůh chce člověka pro svou lásku získat. Myslí to s námi vážně, je to láska na život a na smrt: Bůh neumí flirtovat. Očekává, že ani my s ním nebudeme flirtovat. Bůh tedy chce s námi žít, a to ve smluvním vztahu. O této smlouvě mezi Bohem a člověkem bych rád s Vámi dnes přemýšlel.

 

Co je vlastně smlouva? Je to ujednání mezi dvěma stranami. Dává pravidla jejich vzájemnému vztahu. Ukládá podmínky a popisuje důsledky. Dobrá smlouva vztahu pomáhá, protoře ho projasňuje a poskytuje určité jistoty. Smlouva vymezuje prostorbezpečí. Na druhou stranu problém jakékoliv smlouvy je v tom, jak moc je závazná či pevná. Jak to vypadá se smlouvou, kterou nám Bůh nabízí?

Vraťme se nejprve k proroku Izajášovi. Bůh měl s Izraelem také smlouvu. A Izrael řeší otázku, jak to s tou smlouvou je. Ale Sijón říkal: Hospodin mě opustil, Panovník na mne zapomněl.“ (Iz 49,14)Není to častá otázka i v dnešní době? Když se nám v životě nedaří, napadá nás: proč na mě Bůh zapomněl? To si přece nezasloužím, aby ode mne Bůh utekl! To je zrada! Bůh není fér!

 

Jak zní Boží odpověď na tyhle námitky? „Cožpak může žena zapomenout na své miminko a nesmilovat se nad synem svého lůna? I když ony mohou zapomenout, já však na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní: tvé hradby jsou ustavičně přede mnou.“ (Iz 49,15n) Bůh tu používá velice jednoznačná přirovnání. Jako rýhy v našich dlaních, tak nezničitelný je jeho zájem o nás. Jako mateřský cit matky ke svému dítěti, tak silná a trvalá je jeho náklonnost k nám. Řadou dalších příkladů Bůh ujišťuje Izrael, že zrada není jeho styl. Možná se teď Božímu lidu nedaří dobře. Ale to neznamená, že Bůh na svou smlouvu s Izraelem zapomněl. „I poznáš, že já jsem Hospodin, takže nebudou zahanbeni ti, kdo na mne očekávají.“ (Iz 49,23) Takto vrcholí Boží argumentace.

 

Jednoduše řečeno: nevěra je Bohu zcela cizí. My jsme tak zvyklí na možnost selhání, že nám připadá, že to snad ani není možné, aby někdo neuměl zradit. Bible nás ale ujišťuje, že Bůh neumí být nevěrný. „Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“(2Tm 2,13)

 

Bůh všechno může. Ale nemůže být jiný než je. A on je ze zásady, ze své podstaty věrný. Vždyť je Láska (1J 4,16). A láska „nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch… všechno snáší… všechno vydrží… nezanikne“ (1K 13,4-8). Víš to, že Bůh tě takovouto láskou miluje? Co na to řekneme?

 

 

2. Co může slunci stínit, ale nemůže ho vypnout?

Podívejme se nyní na druhý text, který jsme četli (Ř 8,31-39). Co k Boží smlouvě s námi připomíná? Apoštol Pavel jako by na proroka Izajáše navazuje. „Co tedy k tomu řekneme? Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám?… Kdo nás odloučí od Kristovy lásky?“ (Ř 8,31.35) Pavel tu reaguje na jiný možný otazník nad smlouvou. Nemůže se přihodit něco, co by její platnost zpochybnilo, omezilo či dokonce zrušilo? Když si koupím žehličku a doma zjistím, že jí chybí přívodní kabel, mohu jít zpět do obdchodu a žehličku vrátit. Závažné závady vedly k tomu, že kupní smlouva je zrušena. Pokud se firmě nedaří zajistit práci pro své zaměstnance, musí pracovníky propustit. Odstoupuje od pracovní smlouvy. Manželská smlouva končí smrtí jednoho z partnerů. Jaké okolnosti mohou způsobit, že Bůh přestane člověka milovat? Pavel uvádí příklady: „Soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, nahota, nebezpečí nebo meč?“ (Ř 8,35)

A odpověď zní: „Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 8,38n) Nemůže se stát nic, co by ohrozilo stabilitu Boží lásky.

 

Jsme vůbec schopni to domyslet? Žijeme v zoufale nejistém světě. To platí dokonce navzdory tomu, že naše země již téměř sedmdesát let žije bez války, v materiálním bohatství, bez bezprostředních hrozeb přírodních katastrof. O to křehčí však jsou mezilidské vztahy, a to i v nejužší rodině. O to víc nejistoty panuje, pokud jde o perspektivy společnosti jako celku. O to méně si můžeme být jisti dříve respektovanými a uznávanými hodnotami jako je úcta k druhému, společný prospěch, přejnost druhému, pravdivost. V tomto nestabilním světě je Boží láska nesmírně cenným pevným bodem pro každého, kdo o něj stojí.

 

Snad je dobře si při tom připomenout, že skutečnost Boží lásky a naše vnímání Boží lásky jsou dvě různé věci. Možná nám může ještě jednou pomoci představa slunce. Slunce září již miliony let, a to trvale. Bůh ho nevypíná. Nicméně my jeho záři vidíme nejvýš několik hodin denně. A jsou dny, kdy slunce nad mraky jen tušíme. A když by na to přišlo, můžeme se před sluncem schovat do sklepa na celé týdny. Svítilo by dál, ale my jsme se rozhodli ho nevidět.

 

Tak je to s naším vnímáním Boží lásky. Naše úspěchy ji nemohou zapnout. Naše nezdary ji nemohou vypnout. Ale můžeme mít při tom pocit, že se zatáhlo. Přízeň lidí ji nemůže způsobit. Když nás třeba i nejbližší oklamou či zneužijí nebo opustí, nemohou Boží lásku zrušit. Ale my můžeme mít v tu chvíli pocit, že slunce zakryl mrak a zdvihl se mrazivý vítr. Pohodový život slunce Boží lásky nepřivolá. Potíže a problémy, nemoc a chudoba nemůže slunce Boží lásky uhasit. Ale my můžeme mít pocit polární noci, dlouhotrvající, vysilující, depresivní. Nenechme se tedy zaskočit. Co dělat, když nás naše pocity budou chtít oklamat? Vracejme se k tomu zdroji pravdy a světla, který je na okolnostech nezávislý. Co je tímto zdrojem pravdy a světla? Rozhodně Boží slovo. Velmi nám může pomoci, když se třeba závěrečnou pasáž Ř 8 naučíme zpaměti. „Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život… ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 8,38n) Opakujme si ta slova. Nenechme se o poklad této jistoty připravit.

 

 

3. A co naše nevěra?

Nakonec bych se rád dotkl ještě jednoho specifického rizika. To riziko se týká nás. Víme už, že Bůh neumí být nevěrný. Ale co druhá smluvní strana? Co když ta se dopustí nevěry? Umíme my být Bohu nevěrní? Žel, umíme to velmi dobře. Máme to v genech. Bůh se nevěru nikdy nenaučí. My se ji naopak celý život budeme odnaučovat. Kolikrát denně jsme v pokušení důvěřovat sobě a ne Bohu, spoléhat na druhé lidi a ne na Boha, milovat úspěch a peníze a ne Boha, podřizovat se svým přáním a plánům a ne Bohu… Když takovému pokušení podlehneme, co se stane s Boží láskou? „On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal… Bůh je ten, kdo ospravedlňuje!… Kristus Ježíš, který zemřel a byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás.“ (Ř 8,32-34)

 

Věrný Bůh miluje nás, nevěrné lidi. Nabízí nám šanci. Pokud o ni stojíme, přenáší naši vinu na svého Syna. Odpouští a zve k nápravě. Proč? Nevíme. Můžeme jen žasnout nad tím, jak velmi nás Bůh má rád. Základy jeho lásky mizí našim smyslům kdesi v hloubce Božího srdce. Je to tajemství. Nevíme, proč Bůh svou lásku tak nezrušitelně spojil s chatrným a selhávajícím člověkem. Snad proto, že on je Otec a my jeho děti. Nechce se nás zříct. Kdo by se zřekl svých dětí, i když selhávají?

 

To však neznamená, že můžeme svou nevěru brát na lehkou váhu. Každý hřích je těžké závaží, které nás může stáhnout pod hladinu. Slunce nad ní dál svítí, ale pokud se nebudeme chtít hříchu zříci, klesneme do temné hloubky a zůstaneme tam. Pokud jsme si do batohu naložili nějaké závaží hříchu, je třeba ho řešit co nejdříve. Teprve naše vyznání a pokání umožňuje, abychom se odrazili ode dna a znovu uviděli slunce.

Milí přátelé, nepodezřívejme tedy Boha z nevěry. To on neumí. Řešme svou nevěru. To Bůh umí a nás to chce naučit. Dovolme Boží věrné lásce, aby nás proměňovala. Učme se hnusit si každou nevěru. Ale dávejme šanci všem nevěrným podobně jako Bůh ji dal nám. Láska „nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch… všechno snáší… všechno vydrží… nezanikne“ (1K 13,4-8).