Bylo by potřeba změnit neveselý stav mé duše, doplnit rezervu na mém účtu, zajistit spokojený život mých dětí, odstranit pár neduhů mého těla, přesvědčit příbuzné, aby na mně byli hodnější, obrátit na víru manželku a několik přátel a odpustit několik mých selhání. Může proti tomu Bůh něco mít?

Cyklus – Modlitba Páně 1: „Otče náš, který jsi v nebi…“

první nedělní bohoslužba ve šk. roce, 02.09.26.2012, ARCHA – sj

Jeremjáš 31,1-14

Matouš 6,5-15

 

 

Milí přátelé, spolu se začátkem nového školního roku bych rád dnes otevřel nové téma pro naše společné nedělní bohoslužby během podzimu. Chtěl bych se spolu s vámi zabývat modlitbou. Osnovou devíti částí našeho přemýšlení o modlitbě bude Ježíšův model modlitby – modlitba „Otče náš“, tedy modlitba Páně.

 

Na první pohled to může vypadat, že o modlitbě není třeba mnoho mluvit. Snad všichni lidé mají nějaké povědomí o tom, co to je modlitba. Nejde dokonce ani o nijak specificky křesťanskou záležitost. Modlí se i vyznavači jiných duchovních tradic, občas se modlí i ti, kdo by jinak rozhodně příslušnost k nějaké víře popřeli. Na druhou stranu právě tato lidová rozšířenost modlitby velice snadno vede k falešným představám, oč vlastně v modlitbě jde. Myslím, že se strvale potřebujeme vyrovnávat s těmito deformacemi v pochopení i užívání modlitby. Druhým důvodem, který mne vedl k tomuto tématu, je to, že vnímám intenzivnější a hlubší život modlitby jako naléhavou potřebu společenství Archy.

 

1. Setkání

První věc, kterou nám Písmo o modlitbě ukazuje, je následující: modlitba je Boží dar. Když v minulých stoletích syn odcházel z rodiny na studie nebo do války, důležitou rodičovskou výbavou byl pro něj dopisní papír, obálka a známky na dopis. Dnes je tato výbava nezbytná hlavně pro odsouzené ve věznici. Jinak ze stejných důvodů vybavujeme své děti mobilem. Proč to děláme? Přirozenou touhou rodičů je být i s dospělými samostatnými dětmi ve spojení.

 

Tuto touhu jsme zdědili po Bohu. Prorok Jeremjáš barvitě líčí Boží touhu po člověku. Lid Izraele už je „dospělý“ a „samostatný“ a sám si vybírá cesty, na které se vypravuje. Ale jeho Otec, Hospodin po něm velmi touží. „Zpovzdálí se mi ukázal Hospodin a řekl: Miluji tě věčnou láskou, proto ti stále zachovávám milosrdenství…“ (Jr 31,3) Celý oddíl líčí Boží velké a dobré úmysly s člověkem. Motiv je jasný: „…protože jsem se stal Izraeli otcem, Efraim (= jiné označení pro Izrael) je můj prvorozený.“ (Jr 31,9) Bůh žízní po člověku! Ale ví – a my to taky víme – že člověk ne vždycky žízní po Bohu. Někdy my lidé dychtíme po jiných věcech, v nichž vidíme svoje životní štěstí. Proto Bůh žízní po tom, abychom my žíznili po něm. Bůh touží po takovém člověku, který zajásá, když jej, svého Boha a Otce uvidí.

 

A proto Bůh člověku na cesty po tomto světě daroval modlitbu. To je takový papír, obálka a známky či v dnešním pojetí mobil. Ale možná ještě přesnější je představa poháru. Modlitba se odehrává, když Bůh a člověk zasednou ke společnému stolu. Žíznivý Bůh a žíznivý člověk pijí z téhož poháru. Bůh touží po člověku a člověk touží po Bohu. A tato dvojí, společná žízeň může být uspokojena díky modlitbě.

 

Modlitba je výrazem Božítouhy po člověku. Proto ji jako komunikační prostředek vytvořil a nám daroval. A modlitba je zároveň našeodpověď na tuto Boží touhu. Je výrazem našeho hledání Boha. Proto se učíme celý život Boží dar modlitby používat. „Modlitba je dar z milosti a rozhodná odpověď z naší strany…“ (KKC 2725) Milí přátelé, víte, že Otec žízní po setkání s vámi? Prožíváte podobnou žízeň – žízeň po Otci?

 

2. Smíření

Modlitba je tedy setkání – společný čas dvou bytostí. Kdo jsou ti dva, co se v modlitbě setkávají? Viděno z perspektivy, kterou načrtl prorok Jeremjáš, je to milující Otec a adoptovaný syn. „…protože jsem se stal Izraeli otcem, Efraim je můj prvorozený.“ (Jr 31,9) A zde je určité napětí, které je s modlitbou vždy spojeno. Otec je v nebi. Adoptovaný syn (či dcera) je na zemi. Otec je svatý, tedy oddělený od světa – to je hlavní význam slova svatý. Syn či dcera jsou poznamenaní hříchem, jsou ztracení, bloudili. Bloudění, bezmoc a všelijaká bída – to je v pozadí Jeremjášovy zprávy o velkých věcech, které Otec hodla se svým adoptovaným synem učinit.

 

V modlitbě jde o setkání. Ale je to setkání dvou odlišných, vzdálených světů. My jsme synové a dcery, kteří od svého nebeského Otce utekli. Mnohokrát jsme Bohu dokazovali, že s ním nechceme být. Jednoduše řečeno jsme prostě hříšní. A teď bychom měli zasednout k jednomu stolu a pít z téhož poháru? Je to vůbec možné?

 

Nebylo by to možné, kdyby tyto dva odlišné světy Ježíš Kristus, Boží Syn a náš Zachránce, nespojil. Nebylo by to možné, kdyby nedošlo ke smíření zprostředkovaném Kristovou obětí. „A to všechno je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista…“ (2K 5,18) „Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost k pomoci v pravý čas.“ (Žd 4,16) My hříšní lidé se můžeme přiblížit k Bohu jen proto, že Kristus nás s Otcem v nebi smířil. To je obsahem výzvy, abychom se modlili v Ježíšově jménu (J 16,23n). Přicházíme v modlitbě k Bohu s Ježíšovým doporučením. Jinak bychom se s Bohem vůbec nemohli setkat. „Člověk je Boží žebrák.“ (Augustin, Sermones)

 

Kdykoliv se modlíme, jsme konfrontováni s touto obrovskou propastí mezi Bohem a námi. Bůh je na nebi – modlíme se „Otče náš, který jsi v nebesích“. My jsme na zemi. Neexistuje žádný žebřík, po němž bychom mohli do nebe vystoupat. Jsme odkázáni na jiné spojení, a to vede opačným směrem – z nebe na zem. „Jeden je prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ (1Tm 2,5) Proto je modlitba vždy pokořující. Připomíná nám náš hřích, který musel být odpuštěn. Připomíná nám naše žebráctví, naši závislost na Bohu. Na druhou stranu je to požehané žebráctví a požehnaná závislost. Ten Bůh vysoko nad námi je přeci náš Otec, nebeský Otec!

 

3. Proměna

Modlitba je tedy setkání Otce se synem či dcerou. Kvůli tomuto setkání Bůh v Ježíši Kristu sestoupil z nebe, aby nás smířil se sebou. Výsledkem je to, že můžeme s Otcem strávit společný čas v modlitbě. Co se při tomto setkání děje?

 

Naší velmi obvyklou a přirozenou představou je, že s Bohem projednáme své potřeby a žádosti. To zasednutí k jednomu stolu si představujeme jako obchodní jednání. Vyložíme Bohu své představy a pokusíme se získat jej pro ně. Bylo by potřeba změnit neveselý stav mé duše, doplnit rezervu na mém účtu, zajistit spokojený život mých dětí, odstranit pár neduhů mého těla, přesvědčit příbuzné, aby na mně byli hodnější, obrátit na víru manželku a několik přátel a odpustit několik mých selhání. Může proti tomu Bůh něco mít? Je neoprávněné doufat, že při modlitbě Bůh změní své plány aspoň trochu v náš prospěch? Vždyť jsme jeho děti! Modlíme, se protože očekáváme změnu.

 

A to je správně. Modlitba je opravdu čas velké proměny. Pokud nebeský Otec se svým adoptovaným dítkem zasedne k jednomu poháru, Boží Duch začne něco nového tvořit. Nemění se ovšem Bůh a jeho plány. Modlitba je čas přestavby našeho vnímání, našich priorit, našeho rozhodování. A to je zpravidla větší zázrak, než cokoliv jiného. Modlitba není páka, pomocí níž bychom mohli pohnout nebeským trůnem ve svůj prospěch. Modlitba jsou jemné a nenápadné dotyky Božího Ducha, jimiž nebeský Otec způsobuje, že začínáme vidět věci tak, jak on je vidí. Zažili jste někdy překvapení, když jste sami sebe uviděli na fotografii nebo na videu? Tohle jsem opravdu já??? Nepoznávám se! Takové překvapení nám může Bůh v modlitbě připravit.

 

Milí přátelé, jsme v tomto případě připraveni k modlitbě? Uvažme to dobře! Rozhodnutí modlit se vždy riskantní. Může se stát, že na konci modlitby Bůh bude stále tentýž, ale my budeme proměněni! Je správné a žádoucí vstupovat do modlitby s tím, že mne čeká jinévidění věcí, že mé srdce bude toužit po jiných hodnotách, že půjdu vstříc novýmrozhodnutím a úkolům. Možná naši sebelítost Bůh promění v soucit, naši hrdost ve vyznání viny, naši spokojenost v touhu po něčem novém, naše zklamání ve vděčnost. Je správné, když nebe takto sestupuje na zem, a to rovnou do našeho srdce. Prostřednictvím Svatého Ducha jej nebeský Otec chce zaplnit. Možná to bude znamenat revoluci v životě. Ale určitě to bude dobré. Tato proměna vždy s sebou nese radost a pokoj! Pokud k ní došlo, nemodlili jsme se nadarmo. „Můj lid se nasytí mou dobrotou, je Hospodinův výrok.“ (Jr 31,14)

———————

A na cestu domů:

Vzor modlitby: Žalm 63

Úkol modlitby: Nalézt v denním programu deset minut soustředěného času pro důvěrný rozhovor s Bohem. Pro rodiče či prarodiče menších dětí: naučit je modlitbu Páně zpaměti a mluvit s nimi o tom, proč se ji modlíme.

Bylo napsáno o modlitbě: Živý a pravý Bůh volá neúnavně každého člověka k tajemnému setkání v modlitbě. Tento krok lásky věrného Boha je v modlitbě vždy první; krok člověka je vždy odpovědí. (KKC 2567)

Kategorie: Novinky