Představte si nádherný vzrostlý letitý smrk. Ční do výše, větve mohutně rozložené do úctyhodné koruny. A tam nahoře, kde se koruna téměř dotýká mraků, je tento smrk ozdoben bohatým věncem šišek. Ty šišky nejsou jen ozdobou…

Odkud padají šišky?

Modlitba Páně 2: „… posvěť se jméno tvé …“


 

Numeri 14,1-25                                                

2. Korintským 6,14-7,1

 

 

1. Svaté jméno

Milí přátelé, před třemi týdny jsme se poprvé pustili do rozjímání o modlitbě všech modliteb – Otče náš. Kromě oslovení, jímž jsme se zabývali minule, obsahuje sedm proseb, jimiž postupně projdeme. Ta dnešní zní: „Otče… posvěť se jméno tvé …“ (Mt 6,9). Co to znamená? Za koho se v této modlitbě modlíme? Je to náš úkol? Nebo Boží? A co se má stát, pokud prosíme „posvěť se jméno tvé“? Je snad Boží jméno málo svaté?

 

U této věci bych se rád zastavil nejprve. Jméno je v pojetí Písma víc než jen označení. Jméno vyjadřuje mnoho z totožnosti jeho nositele. Sdělit někomu své jméno znamená umožnit dotyčnému důvěrný vztah. Proto Bůh neodhaluje svoje jméno hned na počátku dějin. Odkrývá jej postupně. Naplno se svým jménem představí až v souvislosti s vysvobozením Izraele z egyptského otroctví (Ex 3,13-15 34,5-7!).

 

Bůh je svatý. To znamená, že je jiný než člověk, jiný než celé stvoření. Je oddělený od všeho, co známe. Je postavenývýš než cokoliv jiného. Je neporušený a neporušitelný. Tuto jinakost a oddělenost v sobě nese i jeho jméno. Je svaté, člověku vlastně nedostupné. (L 1,49) Proto z Božího jména člověk zná jen něco, jen náznak. Je to možná trochu podobné jako s naším bratrem z Angoly, kterého jsme znali pod jménem Miguel Victor Manso. Jeho skutečné jméno bylo mnohem delší a složitější a pro náš jazyk a paměť asi nestravitelné. A tak jsme mu prostě říkali bratr Miguel Manso. Hospodinovo svaté jméno je pro člověka nedostupné. Známe z něj jen jeho zjednoušenou, pro nás stravitelnou verzi.

 

 

2. Když fouká vítr, padají šišky

Připadá mi, že Bůh se podobá nádhernému vzrostlému letitému smrku. Ční do výše, větve mohutně rozložené do úctyhodné koruny. A tam nahoře, kde se koruna téměř dotýká mraků, je tento smrk ozdoben bohatým věncem šišek. Ty šišky nejsou jen ozdobou. Semínka, která v nich jsou, v sobě ukrývají život onoho smrku. Z nich mohou vyrůst jiné krásné stromy. To bohatství šišek je svaté Boží jméno. Je to bohatství, které obdivujeme zdálky, je to bohatství běžně nedostupné, oddělené mnoha metry výšky. Bůh není strom, z něhož by se šišky daly jednoduše setřást. Takovým stromem ani nepohneme. A přece: čas od času při závanu větru ten mohutný smrk přeci jen nějaké šišce dovolí spadnout na zem. U nohou nám pak leží něco málo z onoho jinak nedostupného bohatství. Svatý Bůh něco udělá a my to můžeme uvidět jako záblesk jeho slávy.

 

Ta nedostupná svatost Božího jména se občas projeví i mezi námi na zemi. Zahlédneme ji či někdy dokonce držíme v ruce jako kousek Boží slávy. Vzpomínáte si na ty okamžiky?

  • Východ či západ slunce, který vám bere dech.

  • Voňavé a lahodné jablko, které vám vyrostlo na zahrádce.

  • Hudba, která kromě bohatství tónů probouzí a povzbuzuje ušlechtilé cítění a jednání.

  • Nečekaný zážitek pomoci či štědrosti nebo odpuštění.

  • Proměna beznadějné situace.

  • Úleva po dlouhém období únavy, nemoci, strádání.

 

Vzpomínáte si? Pokud ne, není to žádné překvapení. Ďábel se velmi snaží, abychom si šišek nevšímali. Často po nich nevšímavě šlapeme, někdy je z cesty odkopáváme… Jen málokdy si uvědomíme, že padají shůry a že když padají, pak to znamená, že vítr Božího Ducha je v akci

 

Zapomnětlivost a nevšímavost byl tragický problém Izraelců. Mají vstoupit do své nové země. Ale na základě zpráv většiny průzkumníků se jich zmocní strach (Nu 14,1). Zapomněli, že už tolikrát viděli Boží slávu! A nevšimli si ji ani nyní, když se objevila na straně Káleba a Jozue, průzkumníků, kteří si zachovali důvěru v Boží sliby a Boží moc. (Nu 14,10) Vítězili nad přesilou nepřátel, nasytili se i uprostřed pustiny, dostali vodu aniž by kopali studny… Nevšimli si těchto šišek padajících shůry. „Žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, která jsem činil v Egyptě a v pustině, a pokoušeli mě takto desetkrát a neuposlechli mě, neuvidí zemi, kterou jsem odpřisáhl jejich otcům…“ (Nu 14,22n) Do Bohem připravené země vstoupí jen ten, kdo Boží slávu viděl a vzal vážně (Nu 14,9.24). Vidět a nevzít vážně znamená znevážit Boha! (Nu 14,11)

 

 

3. Oči, kolena a srdce

Milí přátelé, od těchto událostí v Páranské pustině uplynula staletí. Přesto naše situace není tak moc odlišná. Šišky shůry padají dál. Boží svatost sestupuje na zem v člověku srozumitelné podobě. Zejména jedno navštívení Boží svatosti bychom neměli přehlédnout. Ježíš Kristus byl ten Svatý Boží. V něm se představila Boží sláva na zemi (Mk 1,24 J 1,14 17,22 1K 2,8). Nejen jeho přítomnost, ale především jeho oběť na kříži a jeho vzkříšení poskytují jedinečnou příležitost poznat Boha v jeho svatosti. Nemůže snést hřích, ale nemůže ani popřít a zradit svůj slib lásky k nám. Proto Ježíš umírá. Co s ním uděláme? Nezůstaneme neteční? Vidět Boží slávu a nevzít ji vážně znamená znevážit Boha! A co znamená vzít ji vážně? To znamená opustit staré věci, to, co se Bohu nelíbí a vkročit na nové území. To znamená činit pokání – i kdyby to bylo už posté – a pustit se do boje s nepřítelem, kterého Kristus již porazil. Není čeho se bát. Bůh potvrdí svou svatost a dovede nás do nové země!

 

Tady se zřejmě dostáváme k tajemství prosby modlitby Páně „posvěť se jméno tvé“. Boží jméno je znesvěceno, když jsme neteční k tomu, jak se nám představuje. Šišky padají a my neohneme kolena, abychom si je prohlédli a nezvedneme hlavu vzhůru, abychom viděli odkud padají… Boží jméno se posvěcuje, když nás Boží šišky dovedou k uctívání a vděčnosti adresované tomu, komu patří. Když se modlím „posvěť se jméno tvé“, modlím se

  • za vnímavost svých smyslů a

  • za ohebnost svých kolen a též

  • za ochotu svého srdce pustit Boží svatost dovnitř.

 

O tom posledním píše do Korintu apoštol Pavel (2K 6,14nn). „Nebuďte zapřaženi do cizího jha spolu s nevěřícími… milovaní, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha, dokonávajíce své posvěcení v bázni Boží.“ (2K 6,14 7,1) Když zahlédneme Boží slávu, nemá zůstat u prožitku. Bůh shazuje šišky, aby semínka z nich zakořenila a rostla. Bůh se chce v našem životě usadit, zakořenit. Takový je Boží plán: „Neboť vy jste svatyní Boha živého, jak řekl Bůh: ‚Budu bydlet uprostřed nich…’“ (2K 6,16)

 

Naše nitro představuje úrodnou půdu. Bůh poskytuje ušlechtilá semínka. Od nás očekává jen to, že nedovolíme plevelu, aby obsadil místo. „Nebuďte zapřaženi do cizího jha…, vyjděte z jejich středu…, oddělte se… očisťme se…“ – jinými slovy nepřestaňte plet záhon svého srdce. Buďte oddáni Bohu a nikomu jinému! Nenechte Boží slávu zakrýt či znečistit něčím, co s Bohem nemá nic společného! Pusťme Boží svatost do úrodné půdy našeho srdce, ať tam zakoření a roste. Ať každý, kdo se s námi setká, uvidí, že jsme jednou z Božích šišek!

 

Boží jméno samo o sobě je svaté, nepotřebuje být posvěcováno. V celém vesmíru je jen jeden prostor, kde svatost Božího jména může nebýt stoprocentní. Tímto prostorem je lidské srdce. To Bůh stvořil svobodné: může Boží slávu přehlédnout, odmítnout, pošpinit. Může jí zabránit, aby tam zakořenila, rostla a šířila se. Prosba „posvěť se jméno tvé“ se tedy týká

  • našich očí či jiných smyslů, abychom Boží svatost a slávu vnímali;

  • našich kolen, abychom na Boží svatost a slávu reagovali svým úctíváním a vděčností;

  • ale z velké části našeho srdce, abychom Boží svatosti a slávě dovolili v nás růst.

Posvěť se, svatý Otče, tvé jméno v mém životě. Chci být tvou svatyní. Amen.

—————————————————————————————–

Vzor modlitby: Žalm 116

Úkol modlitby: Zkusme nalézt každý den alespoň jednu věc, v níž jsme mohli zahlédnout Boží slávu. Jak se nám v této zkušenosti nebeský Otec představil?

Inspirace k modlitbě: Miluji tě, můj Bože, a má jediná touha je milovat tě do posledního dechu. Miluji tě, můj Bože, nekenočeně láskyhodný, a raději bych zemřel s láskou k tobě, než abych žil bez lásky k tobě. Miluji tě, Pane, a jediná milost, o kterou tě prosím, je, abych tě miloval věčně… Můj Bože, nemůže-li můj jazyk každou chvíli opakovat, že tě miluji, kéž alespoň mé srdce ti to opakuje při každém naechnutí.“ (Sv. Jan Maria Vianney)

Kategorie: Novinky