2012-09-30 S krabičkou světla za světlem

Když ráno vstávám, vzpomenu si na své úkoly, starosti, dluhy. Pokud těmto věcem dovolím, aby se mne zmocnily, postupně mne pohlcuje temnota. To však není úděl. Mohu vystoupit ze tmy do světla…

1. Samuelova 8,1-10

Koloským 1,9-14 

Modlitba Páně 3: „… přijď Království tvé …“

nedělní bohoslužba, 30.09.2012, ARCHA – sj

Milí přátelé, zabýváme se nyní společně nejznámější křesťanskou modlitbou „Otče náš“. Dnes se dostáváme k její druhé prosbě: „Otče náš… přijď Království tvé…“ (Mt 6,10) O jakém Království je řeč? Proč se modlíme za jeho příchod? Co se stane, pokud Bůh tuto modlitbu naplní?

 

1. Jsme Královstvím

Ježíš velmi často mluví o Království. Není pochyb, že jde o termín zásadního významu. Židé dobře věděli, co je Království. Kdo byl vlastně prvním izraelským králem? Pokud bychom uvažovali o mužích, kteří seděli na izraelském trůnu, byl do Saul. Ale ve skutečnosti byl prvním Králem Izraele Hospodin. Izrael se utvářel již od doby vysvobození z Egypta jako teokracie – systém, v němž vládne Bůh. „Ale vy budete královstvím kněží a svatým národem.“ (Ex 19,6 Zj 1,6) Bůh seděl na trůnu, vydával zákony, ukazoval cestu, soudil lid. Mojžíš a jeho pomocníci nebo Jozue či soudci jako byl Gedeon nebo Samuel byli jen prostředníky mezi Králem – Hospodinem a lidem. Neměli nejvyšší autoritu, sami nebyli králové. Dbali jen na to, aby lid poslouchal skutečného Krále. Jemu jsou podřízeny všechny národy, Izrael však obzvlášť – jako „království kněží“.

 

Je dobře si připomenout, že toto platí dodnes. Hospodin je Král nad celou zemí: Vždyť království náleží Hospodinu, on panuje nad národy. (Ž 22,29) Je Všemohoucí Pán (Kyrios Pantokrator – 2K 6,18 Zj 1,8). Ale v celém vesmíru, který mu patří, věnuje zvláštní pozornost svým kněžím. A těmito kněžími jsou ti, kdo vyznávají Krista. Kniha Zjevení říká o Kristu, že „nás miluje a svou krví nás rozvázal z našich hříchů a učinil nás královstvím, kněžími svému Bohu a Otci“ (Zj 1,6). Co v té souvislosti znamená prosba „přijď tvé Království“? Bůh nade vším vládne a tuto vládu mu nikdo nemůže vzít. Ale od člověka očekává, že jeho vládu uzná a podřídí se jí. Je Král, ale není uzurpátor. Čeká na naše rozhodnutí. Svou vládu nabízí, ale chce, abychom si ji zvolili.

 

V našem starozákonním čtení z Písma jsme si připomněli, jak to někdy s naší volbou vypadá. Četli jsme o rozhodujícím momentu dějin Izraele. Lid Izraele je zklamán z vývoje událostí (sousední národ Pelištejců nad nimi zvítězil ve válce). Jako příčinu svého neštěstí identifikuje chybějící pevné vedení. Ostatní národy mají krále, Izrael ne. A tak zástupci lidu přicházejí za nejvyšší lidskou autoritou, kterou tenkrát měli, za Samuelem. Mají jasný požadavek: chtějí krále. Již Tóra předpovídá, že ten okamžik jednou přijde:„Až přijdeš do země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává, obsadíš ji a usadíš se v ní a řekneš si: Ustanovím si nad sebou krále jako všechny národy, které jsou okolo mě.“ (Dt 17,14) Samuel z toho není nadšen. Věc konzultuje s Bohem. A co mu Bůh říká? „Uposlechni lid ve všem, co ti řekl, protože nezavrhli tebe, ale zavrhli mě, abych nekraloval nad nimi.“ (1Sa 8,7) Lid zvolil na trůn místo Hospodina svého krále (Saul – 1Sa 10,1).

 

Milí přátelé, každý z nás denně podstupujeme volbu krále. Jak hlasujeme? Chceme teokracii – vládu Hospodina? Nebo si chceme vládnout sami? V Ježíši Kristu si nás Bůh vybral a učinil královstvím (Zj 1,6). Tuto Boží volbu pro nás máme potvrdit svou volbou pro Boha. Modlitba„přijď tvé Království“je volbou Hospodina za Krále. Ano, uznávám tvé právo na můj život: jsi Král. Ano, chci se podřizovat tvým zákonům, i kdyby to pro mne bylo obtížné: jsi Král! Ano, chci ti sloužit, pod tvým praporem za tvou pravdu bojovat, jsem ochotný vydržet i nějakou ránu: vždyť jsi Král.

 

2. Hledáme a čekáme Království

Doposud jsme mluvili o Království jako o společenství Božího lidu. Písmo nám nabízí ještě jiný pohled na Království. Boží Království je také prostor Boží vlády. Dobře víme, že svět, v němž žijeme, je rozdělen. Hospodin dovoluje ještě jiným vládcům mít určitý vliv. Ježíš opakovaně mluví o „vládci tohoto světa“ (J 12,31 14,30 16,11). Jde o knížete temnot (Ef 6,12), který se díky lidské vzpouře proti Bohu dostal k moci. Všichni již svým narozením vstupujeme do panství temnoty. A pokaždé, když hřešíme, získává tma v tomto světě a v našem životě prostor. Když vzdorujeme Bohu, temnota houstne. (1J 1,6 Př 4,19) Ale díky Ježíši Kristu není temnota všude! Když Ježíš přišel, naplnilo se proroctví proroka Izajáše: „Lid, který chodí v temnotě, uvidí veliké světlo.“ (Iz 9,1 Mt 4,16)

Svět,v němž žijeme, je královstvím temnot. Ale jsou v něm ostrůvky světla. A ty ostrůvky světla jsou prostorem Boží vlády. To je Boží království. Do tohoto Království nás Kristus chce přenést. „Kristus nás vysvobodil z pravomoci temnoty a přenesl nás do Království svého milovaného Syna.“ (Ko 1,13) Když se modlíme „přijď tvé Království“, modlíme se za to, abychom se neztratili ve tmě. Modlíme se za to, abychom uviděli světlo a našli k němu cestu. Je to neustálý proces hledání a nacházení, protože pro každou novou situaci potřebujeme opouštět temnotu a vstupovat do světla. Dokud žijeme na zemi, v Božím Království se nelze zabydlet, lze jej jen stále hledat a stále nacházet (Mt 6,33).

 

(a) Když ráno vstávám, vzpomenu si na své úkoly, starosti, dluhy. Pokud dovolím starostem a obavám, aby se mne zmocnily, postupně mne pohlcuje temnota. Pokud se chytím Božího slova, mohu vystoupit ze tmy do světla. On mi říká (například): „všechnu svou starost uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží“ (1P 5,7). Toto ujištění je malá svíčka, která však stačí k tomu, abych nebloudil v naprosté tmě.

 

(b) Když se proviním například tím, že někomu nevlídně odseknu, zmocňuje se mne tma. Pokud to neřeším, zůstávám v temnotě. Leží na mně pocit viny, který nezřídka vede k dalším chybám. Ale když si připomenu oběť mého Vykupitele, Ježíše Krista, svitne mi jiskra naděje a světla. Mohu přece jít, k vině se přiznat a požádat o odpuštění jak toho, komu jsem ublížil, tak i nebeského Otce. Boží odpuštění mne přenáší ze tmy do království světla. „Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil…“ (1J 1,9) A když se tímto Božím slovem nechám vést, mohu opustit panství temnoty a vstoupit do Božího království, kde je světlo.

 

(c) Když se rozhoduji v nesnadné a závažné věci, kníže temnot mne láká ke kompromisům a zkratkovitým řešením. Co mi nechce dát Bůh v rámci svých pravidel a zákonů, chci si vzít sám. Podobně jako onehdy v zahradě Eden: ovoce, které Bůh Adamovi odepřel, si vzal po svém (Gn 3,6). A co se stalo? Obzor Adamova života zahalila tma. Aby se na vinu nepřišlo, do ještě hlubší tmy se Adam běží ukrýt – před Bohem. Přesně stejně to dopadne s námi, když překročíme pravidla Božího Království. Často není snadné vzdorovat lákání knížete temnot. Je však třeba si uvědomit, že pravidla či zákony Království vymezují prostor světla. A že za touto hranicí je tma. Nebudu-li ji respektovat, vstoupím do tmy. A přece: v té tmě nemusím zůstat. Cesta zpět do světla je nesnadná, pokořující, často bolestivá. Ale existuje, a to je důležité. „Pak jsem ti svůj hřích oznámil… a tys sňal vinu mého hříchu.“ (Ž 32,5)

 

Takto máme hledat Boží Království, jak nás k tomu Ježíš vybízí (Mt 6,33). V každé nové situaci hledáme ostrůvek světla, prostor Boží vlády. Kousek tohoto Království světla smíme u sebe stále mít. Touto krabičkou se světlem je Boží slovo. Jsou to jakési „zápalky Království“. Boží slovo nám připomíná, kdo je Král, jak suverénní je jeho vláda, jaké jsou hodnoty a zákony Království, také jaká je budoucnost Království. Odtud září světlo. Když se ho naučíme používat, stane se nám lampou pro naše kroky, jak říká Písmo (Ž 119,105). S „krabičkou světla“ putujeme za Světlem.

 

Božím záměrem s námi je, abychom již v tomto temném čase měli světlo a byli světlem. „Ještě krátký čas je světlo mezi vámi. Choďte, dokud máte světlo, aby vás nezastihla tma; kdo chodí ve tmě, neví kam jde.“ (J 12,35) Pokud hodnoty Božího Království přijmeme za své, pokud Boží Království budeme stále hledat, bude kolem nás světlo. A to může být důležitým orientačním bodem i pro druhé. Božím záměrem s tímto světem je, aby moc temnot jednou beze zbytku musela ustoupit Království světla. Dnešní situace je pro nás někdy trochu matoucí. Vládne temná noc a Boží Království v ní jsou jen ostrůvky světla. Tuto podobu Království prožíváme. A když se modlíme „přijď tvé Království“, prosíme o to, abychom v každé své situaci uměli k těmto ostrůvkům Božího světla směřovat.

 

Ale tato podoba Království není definitivní. Písmo nás ujišťuje, že jak noc pokračuje, blíží se rozednění. (Ř 13,12 1J 2,8) Noc bude muset ustoupit. Naplno se rozzáří Kristus a před ním ustoupí i poslední stíny. Tehdy budeme naplno prožívat, že Boží království je „spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém“ (Ř 14,17). Tak bude Boží Království vypadat na konci – či přesněji – na vrcholu dějin. Tuto podobu Království čekáme. Boží Království už nebudeme muset hledat a nacházet. Boží Království, Království světla se stane naším domovem. To je ono „dědictví svatých ve světle“, za které už teď můžeme děkovat (Ko 1,12). Když se modlíme „přijď tvé Království“, prosíme o to, aby tato plná spravedlnost, pokoj a radost již brzy byla zkušeností nás všech. Čeká nás bezpečí a pokoj bez hrozby temnoty. Čeká nás radost bez tlaku úkolů a starostí. A nejen to: čeká nás Pantokrator, Král pokoje, Kristus – Pán. Čeká nás ten, který nás miluje a z něhož žijeme. Tak tedy přijď, tvé Království, Ježíši. 

———————————–

Vzor modlitby: Žalm 97

Úkol modlitby: Věnujme pozornost méně obvyklým formám modlitby. Modlitba nemusí mít jen podobu slov. Modlitbou je též čas strávený s Bohem beze slov. Modlitbou je skutek, jímž chci uctít Boha. Modlitbou je postoj srdce, jímž vyjadřuji vděčnost či oddanost.

Neustále se modlí ten, kdo svou modlitbu spojuje se skutky a skutky s modlitbou. (Origenes, De oratione)