Milí přátelé, v dalším pokračování našeho přemýšlení o modlitbě „Otče náš“ se dostáváme k dalšímu klíčovému tématu: odpuštění. Odpuštění je největší moc, jakou Bůh svěřil do našich rukou. Odpuštění činí zázraky. 

nedělní bohoslužba se slavením eucharistie, 11.11.2012, ARCHA

Modlitba Páně 6: „… odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům …“

 Matouš 6,9-15

Filemonovi 1,8-20

 

1. Největší moc

Milí přátelé, v šestém pokračování našeho přemýšlení o modlitbě Páně se dostáváme k dalšímu klíčovému tématu: odpuštění. „Otče, odpusť… i my jsme odpustili…“ (Mt 6,12) Je tu řeč o dvojím odpuštění: nejprve o Božím odpuštění, potom o našem. Nejprve se mluví o našich proviněních proti Bohu, poté o provinění druhých proti nám. I my budeme uvažovat o těchto dvou odpuštěních zároveň.

 

Odpuštění je největší moc, jakou Bůh svěřil do našich rukou. Odpuštění činí zázraky. Odpuštění je rozhodující téma našich vztahů. Nabízí jediné řešení nejtěžšího vztahového problému: viny. Odpuštění je hlavní projev lásky. Není hlubší důkaz lásky než je soucit a odpuštění.

 

Jak to s odpuštěním konkrétně vypadá, názorně líčí příběh Filemona a Onezima. Onezimus byl Filemonův otrok (dnes bychom řekli „zaměstnanec“) (Fm 1,16). Porušil však své pracovní povinnosti (není vyloučeno, že šlo o nějaký podvod či zpronevěru) a utekl. Po svém útěku se pravděpodobně dostal do vězení. A tam se setkal s apoštolem Pavlem (Fm 1,9n). Onezimus díky Pavlovi uvěřil a stal se Kristovým následovníkem. Když se pak dostává se na svobodu, Pavel ho posílá zpět za Filemonem. (Fm 1,12) Vina musí být projednána a odpuštěna. Pavel Filemona znal, a tak napsal dopis, který Onezimus svému pánovi měl donést. Z tohoto dopisu jsme četli. Ve jménu Boží lásky prosí Pavel Filemona, aby Onezima přijal a odpustil mu.

 

Milí přátelé, odpuštění je věc velká, ale často nesnadná. Občas potřebujeme nějakého Pavla, který nás trochu popostrčí. Jaká vina a jaké odpuštění vás právě v této době zaměstnává? Komu byste potřebovali odpustit? Čí odpuštění naopak potřebujete? Co je třeba udělat, aby odpuštění mohlo proběhnout?

 

2. Vina

O odpuštění mluvíme tehdy, když je někdo zraněn. Pokud někomu bylo ublíženo, musí tu být někdo, kdo ublížil. Někdo je vinen. Tato vina musí být pojmenována. Dokud není vina pojmenována, není co odpouštět. S vinou je to podobné jako s bolestí zubů. Bolí vás celá čelist, někdy se bolest přenáší z horní do dolní čelisti a obráceně. Jedna z prvních věcí, kterou váš dentista musí provést, je identifikovat zdroj bolesti. Který zub to je? A co se s ním vlastně děje? Znáte to proklepávání zubů? Když pak přijde na ten zasažený, dobře víte, že je to on. A ten je potřeba léčit.

 

Milí přátelé, obecně je hodně rozšířená představa, že něco odpustit znamená přimhouřit oči, nebrat proviněná druhých tak vážně. To je lež. Odpouštět neznamenápopírat nebo zlehčovat vinu. Máme-li projít odpuštěním, nemůžeme zavřít oči a dělat jako že se nic nestalo. Odpuštění naopak začíná definováním viny. „Když jsem mlčel, mé kosti chřadly… těžce na mně ležela tvá ruka… pak jsem ti svůj hřích oznámil, svou vinu jsem neukryl… A tys sňal vinu mého hříchu.“ (Ž 32,3-5)

 

Pojmenování viny bývá nepříjemné pro všechny zúčastněné. Je těžké, když dítě (možná už dávno dospělé) musí připustit, že jeho vlastní otec nebo matka se na něm provinili. Je těžké nahlas vyslovit, že manžel nebo manželka, které tolik miluji, mi ublížili. Je překvapující, když zjistím, že bratr či sestra v Kristu, se mohou dopustit někdy tak odporných věcí.

 

Apoštol Pavel píše o Onezimovi: „byl neužitečný“ (Fm 1,11). Vzhledem k tomu, že Onezimus byl Filemonovým zaměstnancem (otrokem), není to dobrá zpráva. Porušoval své pracovní povinnosti, možná že dokonce něco zpronevěřil. Ale má-li věc být vyřešena, nelze se vyhnout pravdě. Vina musí být jasně, pokud možno přesně pojmenována: Lhal jsem. Myslel jsem jen na sebe. Byl jsem pohodlný. Přejídal jsem se. Dychtil jsem po majetku. Chtěl jsem uspět za každou cenu…

 

Kdo je vinen? Před Bohem jsme vinen každý. „Všichni jsou pod mocí hříchu.“ (Ř 3,9) Boží odpuštění potřebujeme naprosto všichni. Rozdíl je jen v tom, že někdo to připouští, jiný ne. – V mezilidských vztazích je to složitější. Mnohdy nelze jednoduše říci: Pepíček za to může, Mařenka ne. Na velké části sporů a zranění se podílí více viníků. Je pak dobré, když může dojít k vzájemnému odpuštění a smíření. Ale není možné svou prosbu o odpuštění podmiňovat tím, že ten druhý také uzná svou vinu. Každý jsme zodpovědnízasvůjdíl viny.

 

Akt udělení odpuštění i prosby o odpuštění musí být svobodným rozhodnutím. Poškozený nemůže naléhat na uznání viny. Může jen vysvětlit, jak věc prožil a co při tom cítil. Ostatní už je na tom druhém. Náhled na to, co se vlastně stalo, jak jsem se choval, co jsem třeba udělal špatně, přichází někdy s odstupem času. Platí však, že odpuštění je podmíněno rozpoznáním a uznáním viny.

 

3. Oběť

Co s bolavým zubem? Dřív se chodilo ke kováři. Dnes víme, že lepší je jít k zubaři. Jisté je, že si zkažený zub nevyléčím sám. Potřebuji pomoc zvenčí. To je na odpuštění těžké: mou vinu může řešit jen ten, komu jsem ublížil. Mým zubařem je ten, proti komu jsem se provinil. Pokud jsem byl lhostejný k Bohu, musím to řešit s Bohem. Jemu jsem ublížil. On bude můj zubař. Pokud jsem podvedl Pepíčka, musím to řešit s Pepíčkem. Pepíček bude můj zubař. A protože za svůj život a za své jednání odpovídám vždy také Bohu, musím své nefér jednání s Pepíčkem probrat i s Bohem. Budu muset navštívit dva zubaře.

 

Tady mám dobrou zprávu pro všechny s bolavými zuby. Boží ordinace má trvalou pohotovost. Lze přijít kdykoliv. Nikdy nebudeme odmítnuti. Bůh ví, jak svou vinou trpíme a nechce nás v tom nechat být. Ale mám tu také výzvu pro všechny Pepíčky. Pokud je někdo, kdo vám ublížil, vězte, že máte jeho osud ve svých rukách. Vy jste jeho zubaři. Nevíme, kdy ho bolest dotlačí ke dveřím vaší ordinace. Ale až přijde, neodmítněte mu ošetření. Žít s bolavými zuby je těžké.

 

Asi pro málokoho je příjemné usednout do zubařského křesla. Ale stejně tak málo příjemné je někomu se „vrtat“ ve zkažených zubech. Nikdy jsem nebyl zubařem, ale dokážu si představit, že když takový zubař jde do práce, může si říkat: proč já se mám zase zabývat zkaženými zuby druhých lidí? Je to jejich problém. Oni si za to mohou. Ať si to řeší sami!

 

Bohu díky za všechny zubaře! Je to těžká, nepříjemná práce, ale nesmírně potřebná. Ošetření našich bolavých zubů stálo nebeského Zubaře život. Kvůli naší vině proti Bohu Ježíš přišel a „zemřel za všechny“ (2K 5,14). „A to všechno je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a dal nám službu smíření.“ (2K 5,18) Tak nám Ježíš ukázal, jak se řeší vina. Teče u toho krev. (viz Lv 17,11) Odpuštění viny není bez oběti. Když my odpouštíme, bereme tím vinu toho, kdo nám ublížil, na sebe. Je pro nás obrovskou úlevou, že ji pak nemusíme táhnout dál, ale můžeme předat Ježíši Kristu. On vzal všechny viny na sebe a vynesl je na kříž. „Všechna provinění nám odpustil.“ (Ko 2,13) Pavel Filemonovi píše: „Jestliže ti (Onezimus) uškodil nebo je ti něco dlužen, přičti to na můj účet… já to nahradím.“ (Fm 1,18n) Takto Bůh také povzbuzuje nás, když se nám nechce do odpuštění druhým. Můžeme to připsat na Boží účet.

 

Tak Bůh v Ježíši Kristu ošetřil naše zubní kazy. A chce, abychom neodmítali ošetření těm, kdo s námi své bolavé zuby potřebují projednat. Pokud jsme Kristovými následovníky, je to náš závazek. „Odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Ef 4,28) Kristus je Zubař, i my máme zubařit. Naše ochota zabývat se vinami druhých, jimiž nám ublížili, je potvrzením toho, že sami jsme si vědomi svých vin, jimiž jsme ublížili Bohu. (Mt 6,14n 18,35) Víme, jak to bolelo, když naše vina nebyla vyřešena. Proto máme soucit s těmi, které to teď bolí, že se provinili. Chceme jim proto pomoci.

 

4. A co dál?

Zbývá poslední věc: co je výsledkem práce zubaře? Nejčastěji vyčištěný zub. To znamená, že kazem poškozená tkáň byla odstraněna. Místo ní je tam výplň. Chvilku nemůžeme kousat, ale pak je zub opět plně funkční. Je úžasné, pokud odpuštění může vést k plné obnově vztahu. Když Bůh odpouští díky Kristově oběti naši vinu, obnovuje vztah s námi. Už nejsme dlužníky a nepřáteli, ale Božími dětmi. Je to zázrak, který způsobuje odpuštění. Podobně povzbuzuje Pavel Filemona: dostáváš Onezima zpět a svým odpuštěním mu umožníš být nejen znovu tvým pracovníkem, ale může být tvým milovaným bratrem! (Fm 1,16) Je to velká výsada, pokud odpuštění má tento výsledek.

 

Je však dobře si připomenout, že některá ošetření končí jinak. Protože zub je příliš poškozen, musí se extrahovat – vytrhnout. Bolest zmizí, ale zub také. Může být nahrazen, ale jiným, umělým zubem. Původní stav již nelze obnovit. Tak vypadá výsledek odpuštění mezi lidmi v případě, že vina byla velmi zásadní a zranění hluboké. Odpuštění může vést k odstraněná bolesti, ale nikoliv k obnově důvěry. Vztah bude vyrovnaný, ale nikoliv blízký či důvěrný. I to je však řešení, za které můžeme být vděční. Díky Kristovu odpuštění, které nás učí odpouštět, mají naše bolesti vždy řešení.

 

Milí přátelé, bolavé zuby nejsou příjemné téma. Odpouštění není lehký úkol. Je to však dobrý úkol s nádhernými výsledky. Neváhejme se vstupem do Boží ordinace, pokud nás bolí zuby. Dopřejme ošetření těm, kdo selhali a provinili se proti nám. Kéž Boží odpuštění v Ježíši Kristu hojí všechny naše bolesti!

 

 

Vzor modlitby: Žalm 86

 

Úkol modlitby: Vina mění bratra v nepřítele. Odpuštění mění nepřítele v bratra. Kdo se stal mým nepřítelem? Koho mám učinit svým bratrem?

 

Hřeší nejen ten, kdo zranil, ale i ten, kdo zranění neodpouští.