2012-11-25 Ležet nebo běžet?

Jeden nejmenovaný člen naší rodiny ve čtvrtek ráno při snídani prohlásil: „Mně se nechce do školy.“ Připustil jsem, že ani mně se nechce do práce. „A co jiného bychom mohli dělat?“, pokračovala debata. „Mohli bychom si jít lehnout!“, navrhl nejmenovaný člen naší rodiny, který zaspal a byl tudíž vzhůru teprve pouhých patnáct minut. Namítl jsem, že…

poslední nedělní bohoslužba v církevním roce, 25.11.2012, ARCHA – sj

Modlitba Páně 7: „… a neuveď nás do pokušení …“

Deuteronomium 4,32-40

Lukáš 22,24-62

1. Ležet nebo běžet?

Milí přátelé, dovolte mi uvést vás do naší rodinné idyly. Jeden nejmenovaný člen naší rodiny ve čtvrtek ráno při snídani prohlásil: „Mně se nechce do školy.“ Připustil jsem, že ani mně se nechce do práce. „A co jiného bychom mohli dělat?“, pokračovala debata. „Mohli bychom si jít lehnout!“, navrhl nejmenovaný člen naší rodiny, který zaspal a byl tudíž vzhůru teprve pouhých patnáct minut. Namítl jsem, že za bílého dne se mi ležet nechce, pokud nemusím. „A ty už jsi jako vyspalej?“, zněla udivená odpověď. „To ne, ale ležet v posteli ve dne mě neláká“, odpověděl jsem. „Ale bylo by to krásný, ležet a číst si“, zasnil se nejmenovaný člen rodiny. Poté nasadil milý úsměv a křepce vyběhl do mrazivého rána, aby byl výjimečně včas ve škole.

 

Milí přátelé, jak byste rozsoudili náš spor? Ležet nebo běžet? Ležení má nesporné výhody: není to moc namáhavé a je to bezpečné. Běhání do školy a do práce a všude jinde stojí dost energie a je to rizikové: někde zakopnete a natáhnete se. Proto někteří lidé raději ani nevstávají a neběhají, aby náhodou neupadli. Kdo leží, ten nepadá. Kdo běží, ten musí dávatpozor, aby nespadl. Tak co je lepší: ležet nebo běžet?

 

2. Petrův běh, pád a vstávání

Než otázku dořešíme, rád bych se s vámi podíval do Písma. Bible také otázku běhání, padání a ležení řeší. Jsem si jist, že tento pohled pro nás může být přínosný. Četli jsme text, v němž vrcholí příběh evangelia (L 22). Ježíš se blíží závěru svého pozemského života. Rekapituluje svou spolupráci s učedníky. Byl to dlouhý a hlavně náročný běh. Společně prošli mnoha úskalími. „A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali.“ (L 22,28) Běželi a nepadli. Těm, kdo takto běží a vydrží běžet, je v cíli slíbena dobrá odměna: „já vám uděluji království… abyste jedli a pili u mého stolu… “ (L 22,29n)

 

Ježíš však zároveň učedníky varuje. Kus dobrého běhu mají za sebou. Ale ještě je velmi náročná další trasa čeká. „Satan si vás vyžádal, aby vás vytříbil jako pšenici.“ (L 22,31) Ve starověku se plevy od zrna oddělovaly vyhazováním obilí do výšky proti větru. Vítr odvál plevy, a na mlat dopadlo těžší zrno. To je tříbení. Jinými slovy přijdou ještě další zkoušky či pokušení. Kristovy následovníky v jejich běhu čekají úseky, kdy bude snadnéklopýtnout. Petr sebejistě prohlašuje: „s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt“ (L 22,32). Ale brzy se ukáže, že běh s Kristem opravdu není snadný.

 

Ježíš je však dobrý trenér. Dává svým učedníkům příležitost naučit se neklopýtat a nepadat. Bere je s sebou, když sám má projít extrémně těžkým terénem. Na Olivové hoře se bude rozhodovat o tom, zda přijme kříž. Bude to pro něj velká zkouška. Ježíš bude v pokušení klopýtnout. Nechce být v tom okamžiku sám. A učedníkům dává příležitost se něco naučit. „Modlete se, abyste nevešli do pokušení.“ (L 22,40) Modlitba je jistící lano. Je pevně ukotveno v nebi. Když přijde extrémně těžký terén, v našem běhu nás toto lano ochránípředpádem. Pokud ovšem neusneme… (L 22,45)

 

Těm, kdo čas modlitby prospali, hrozí reálné nebezpečí pádu. To názorně vidíme na učednících. Jidáš dokonává svůj plán zrady (L 22,48). On padl už dříve. A rozhodl se svůj pád neřešit. Běh vzdal. Zůstal ležet. Ale ani ostatní učedníci na tom nejsou o mnoho lépe. Čas modlitby prospali a nakonec padli všichni. Petrův pád Lukáš zachycuje nejpodrobněji. Odvážně Ježíše a jeho věznitele sleduje. Ale na veleknězově nádvoří podlehl. Třikrát Ježíše zapírá. Nakonec tedy i Petr padl. (L 22,57nn)

 

Naštěstí tím příběh nekončí. Petr v pádu zachytil Ježíšův pohled. „Pán se obrátil…“ (L 22,61) To Petrovi pomohlo. Vidí, že chtěl běžet a ve skutečnosti hrozně klopýtl a leží. „A Petr se rozpomenul na Pánův výrok… a hořce se rozplakal.“ (L 22,61n) To bylo rozhodující. Nejdřív se obrátil Ježíš, pak se obrací Petr.

 

A tím se všechno mění. Ano, Petrův pád byl těžký. Nebyl o nic menší než Jidášův. Ale Petr nezůstal ležet. Rozpomenul se…, vyšel ven…, hořce se rozplakal. Tak Petr po svém pádu vstal. Všechno ho bolí, ale nechce zůstat ležet. Je Kristův. A ti kdo jsou Kristovi, mají běžet, ne ležet!!! Běží s pláčem a bolestí, ale běží dál. Tomuto vstávání Písmo říká pokání.

 

3. Pokušení = nápady

V modlitbě Páně se modlíme: „… a neuveď nás do pokušení …“ (Mt 6,13) V této prosbě je skryto zvláštní napětí. Bůh není zdrojem pokušení. (Jk 2,13) Zdrojem pokušení je svět, v němž žijeme, a naše vlastní nitro (1J 2,15nn Mk 7,21nn). Obojí, jak svět, tak naše srdce je arénou, kterou se snaží ovládnout kníže temnot. Nabízí nám všelijaké nápady. Snaží se zaujmout naši pozornost. (Jk 1,14 Gn 3,4nn) To jsou zkoušky či pokušení. Budou nás provázet po celý náš pozemský život. Teenager si všimne, jaké značkové oblečení má spolužák… – pokušení závisti. Mladému manažerovi zalichotí uznání zaměstnavatele a začne dychtit po kariéře… – pokušení úspěchu za každou cenu. Čerstvý křesťan si všimne, že ti zralejší křesťané se s životní kázní a oddaností Bohu taky nedělají moc starostí… – pokušení lhostejné víry. Někdo si ověří, jakou úlevu přináší, když na toho, kdo mi ublížil, prozradím nějaké nehezké věci… – pokušení pomluvy a pomsty. Muž denně chodí do práce kolem trafiky s erotickými časopisy… – pokušení anonymní nevěry. Poctivě pracujícího otce rodiny se zmocňuje starost o materiální zajištění … pokušení strachu a pachtění.

 

Pokušení nejsou ani dobrá ani zlá. Prostě jsou. Pokušení jsou výmoly a větve. Komplikují trasu, po níž máme běžet. Nemusíme si je dávat za vinu, pokud si sami nevybíráme tu nejvíc zaneřáděnou cestu. S větvemi a děrami se prostě musíme smířit. Žijeme ve světě zkoušek. Týkají se každého, kdo žije v tomto světě a má lidské srdce. Proto i Ježíš procházel pokušeními a zkouškami (např. Mt 4,1nn 16,23 Žd 2,18). Každý z nás máme nějaká specifická pokušení, „Achillovy paty“. Nejde o to se těmto zkouškám vyhnout. Jde o to v nich vytrvat (L 22,28). Toho se týká prosba „… a neuveď nás do pokušení …“ (Mt 6,13). Neprosíme touto modlitbou, abychom byli uchráněni před pokušením, ale ochráněni v pokušení.

 

4. Selhání = pády

Od pokušení je nutno odlišit pád. K pádu dojde, když přestaneme bdít. Zapomeneme koukat pod nohy a držet se lana modlitby. A protože tato bdělost je naší odpovědností, za pád neseme vinu. Pokušením se nelze vyhnout, ale pádům ano. Pád znamená, že jsme šlápli mimo Bohem vymezenou cestu. Pokušení je pouhý nápad: napadne nás, že… bychom se mohli věnovat zbytečnostem, že bychom mohli být lhostejní k nouzi druhých, že bychom si mohli zjednodušit život podvodem atd. Pád je uskutečněný nápad, nápad, který jsme začerstva nevypleli ze záhonů své představivosti. Uskutečnili jsme nápad, který nám vnuklo naše srdce či tento svět. Aby nedošlo k pádu, musíme napnout síly hned na začátku, když nám hlavou bleskne pomyšlení na hřích. Tuhle jiskru musíme uhasit, dokud je malá, jinak se rozhoří a způsobí požár. (Jk 1,15)

 

Kristovi následovníci jsou povoláni ze všech sil bojovat o čistý život. „… abyste po zbývající čas života nežili podle lidských žádostí, nýbrž podle Boží vůle.“ (1P 4,2 Žd 12,4) Nemůžeme však žít v iluzi, že dospějeme k životu bez pádů. Tenhle andělský stav očekáváme až v nové zemi a novém nebi. (Zj 21,4.8) Podstatnější je něco jiného: totiž to, co děláme po pádu. Vzorem je pro nás Petr. Nezůstal ležet, vstal. Upadnout může každý. Vstát ale může také každý!

 

5. Pokání = vstávání

Jak se to „vstává“? Připomeňme si Petra: odehrály se dvě podstatné věci. Nejprve se rozpomenul na Pánův výrok“ (L 22,61). To vypadá jednoduše, ale jednoduché to není. Jeho rozpomenutí znamenalo, že si uvědomil, že Ježíš ho vidí. Svůj čin nemůže zakamuflovat. Bůh o něm ví. (Ž 139,1nn!) Má ho „prokouknutého“. Nemá smysl nic ani sobě ani Bohu zapírat. Musí to ven, na světlo. Pokud si v pádu vzpomeneme, že vlastně patříme Kristu, a že to tedy nemůžeme nechat jen tak, budeme chtít vstát. To druhé je neméně důležité: „hořce se rozplakal (L 22,62). Poctivá lítost plyne z toho, že se nám hnusí, co jsme provedli. Je projevem oddanosti Bohu. Hořké slzy jsou produktem Božího Ducha. Nejsou příjemné, ale jsou potřebné.

 

6. Odpadnutí= ležení

Kdo se „rozpomíná“ a „hořce pláče“, nezůstává ležet v pádu. Ne každý pád však končí takto. Ti, kdo se na Krista a jeho slova zapomínají a přestali nad svými pády plakat, vzdávají běh za Kristem. Zůstávají ležet, nevstávají. To už není pád, ale odpadnutí. Takhle zřejmě odpadl Jidáš (Mt 27,3nn), ale podobným způsobem Písmo mluví i o jiných (1K 5,5 2Tm 4,10 Žd 10,26nn). Za ochranu před tímto vyhasnutím paměti a lítosti se modlíme modlitbou „neuveď nás do pokušení“.

 

Milí přátelé, tak tedy ležet nebo běžet? Nás všechny, kdo máme své Achillovy paty, chci podpořit: dobře koukejme pod nohy a držme se lana modlitby. A nás všechny, kdo podáme, chci povzbudit: vstávejme! A ti kdo jsou Kristovi, mají běžet, a ne ležet!

————

Vzor modlitby: Ž 143

Úkol modlitby:Uvažme, zda bychom neměli s někým mluvit o svých slabostech, v nichž opakovaně selháváme. Kdo by nám mohl pomoci nebo nás mohl doprovázet?

Nikdo nemůže získat království Nebes, kdo neprošel pokušením. (Tertullian, De baptismo 20.2, 2.-3. stol.n.l.)