2012-12-02 Jak žít s plevelem?

Rád bych s vámi sdílel jeden spor, který jsme vedli s manželkou. Týká se naší „zahrádky“ na terase Archy. Dle mého soudu se letošní vegetační sezóna pro nás na tomto „pozemku“ začala rozvíjet slibně. Kromě různých rostlin v květináčích se zazelenaly i spáry mezi dlaždicemi. Po některých svých dřívějších omylech v oboru pletí již nevytrhávám všechno na potkání. Souhlasil jsem s tím, že travičku divoce rostoucí mezi dlaždicemi je nutno likvidovat. Ale chránil jsem jednu rostlinu, která….

první adventní bohoslužba, 02.12.2012, ARCHA – sj

Modlitba Páně 8: „… ale zbav nás od Zlého …“

Izajáš 27,1-6

Matouš 13,24-43

1. Ach, ten plevel…

Milí přátelé, rád bych s vámi sdílel jeden spor, který jsme vedli s manželkou. Týká se naší „zahrádky“ na terase Archy. Dle mého soudu se letošní vegetační sezóna pro nás na tomto „pozemku“ začala rozvíjet slibně. Kromě různých rostlin v květináčích se zazelenaly i spáry mezi dlaždicemi. Po některých svých dřívějších omylech v oboru pletí již nevytrhávám všechno na potkání. Souhlasil jsem s tím, že travičku divoce rostoucí mezi dlaždicemi je nutno likvidovat. Ale chránil jsem jednu rostlinu, která vypadala jinak než obyčejná tráva. Měla se k světu a srdcovité listy i mohutnější vzrůst slibovaly pozoruhodný výpěstek. Zpočátku mé ochranitelské tendence Hanka tolerovala. Ale s postupujícím létem se rostlina měnila ve stále méně vzhlednou: vysoká, vyhublá, na ní dva tři listy… Kymácela se uprostřed terasy, když zafoukal vítr. A především: nedospěla ani ke květu, natož k plodům. V průběhu září jsem nátlaku manželky-zahradnice podlehl. Má potenciální úroda byla definitivně označena za plevel. Tak vzala za své i má naděje, že se vám dnes pochlubím se svou letošní úrodou. Poslední úsudek ohledně totožnosti onoho solitéru na naší terase zněl: nedospělá slunečnice… Zůstala po ní jen filozoficko-zahradnická otázka: co vlastně je a co není plevel?

 

Dělníci na farmě hospodáře, o němž vypráví Ježíš, měli v této věci evidentně jasno. Plevel… Nevěděli, kde se vzal, ale věděli, co plevel je. Původ plevele jim vysvětlil hospodář: „Nepřítel člověk to udělal.“ (Mt 13,28) Všimněme si: hospodářovo obilné pole bylo zároveň válečným polem! Ale služebníci jsou iniciativní: nechtěli se smířit s daným stavem věcí. „Chceš tedy, abychom šli a posbírali jej?“ (Mt 13,29) Čekali bychom možná, že hospodář je pochválí a ještě jim vyplatí prémii. Ale jaké překvapení čekalo ochotné farmářovy zaměstnance! „Ne…“ (Mt 13,29) Proč ne? Hrozilo by, že s plevelem vezme za své i dobrá pšenice. Kořeny pšenice a plevele (snad jílku mámivého, Lolium temulentum) byly propletené. Nešly v této fázi růstu oddělovat. Je tu zvláštní paradox: hospodář má zájem na pšenici, a proto netrhá plevel v pšenici! Výsledek je proto překvapivý: „Nechte, ať obojí roste spolu až do žně…“ (Mt 13,30) Hospodář ví o pleveli, ale dovolí mu, aby vyrůstal spolu s pšenicí – až do žně!

 

2. Plevel uvnitř

Co nám chce, milí přátelé, Ježíš svým obrazem o zapleveleném poli říct? Kde je to pole? Nemusíme ho hledat daleko. Je v našem srdci. „Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné…“ (Jr 17,10) „Neboť zevnitř ze srdce lidí vycházejí zlé myšlenky…“ (Mk 7,21) Naše srdce je pole. Je to pole úrodné, ale nevyléčitelně zaplevelené. Proto se v něm mohou zrodit zlé věci. Ježíš jmenuje dlouhý seznam příkladů tohoto zla zakořeněného v našem nitru: „smilstva, krádeže, vraždy, cizoložství, hrabivost, špatnosti, lest, bezuzdnost, závist, urážky, pýcha, pošetilost.“ (Mk 7,21n) Není to pro nás příjemná zpráva. Ale od dob Adama je to prostý a pravdivý popis skutečnosti. Nemůžeme se s ním smířit. Ale musíme s ním počítat.

 

Když se v modlitbě Páně modlíme „… ale vysvoboď nás od toho zlého“ (Mt 6,13), modlíme se za své srdce. Nepřítel Hospodinův i lidský, kníže temnot, využil momentu, kdy polevila bdělost Adama a Evy (Gn 3). Tehdy úspěšně zasel do úrodného pole lidských srdcí plevel. A není málo těch, kdo dovolují tomu Zlému, aby nad nimi vládl. To jsou „synové toho Zlého“ (Mt 13,38). Prostřednictvím nich se plevel šíří.

 

Milí přátelé, máme „toho zlého“ v sobě. Co to znamená? Především to, že jsme schopni zlých věcí. Už jsme na to přišli? Jak jsme žili v uplynulém týdnu? Chovali jsme se jako synové Království nebo synové toho Zlého? Zůstávala za námi dobrá úroda nebo plevel? Ať už tak či onak, nemůžeme si o sobě nic vznešeného myslet. Jsme všeho schopní. Nemůžeme za sebe nijak ručit – ani Bohu, ani lidem. Jsme bídníci, kteří se mohou kdykoliv dopustit nejhoršího. (Ř 3,10-18) To, že jsme mnohé zlo doposud nevyzkoušeli, ještě neznamená, že jsme dobří. Zaplevelenost našeho srdce nás vede k pokoře. A to moc potřebujeme. Nikdo z nás nejsme lepší než soused.

 

Ale má to ještě jeden podstatný důsledek: pokud si toto připustíme, je přirozené, že začneme hledat pomoc. Jak žít s plevelem v srdci? Jak dosáhnout toho, aby nás zcela neovládl? Na to existuje jediný recept: držet se toho, který má všechno pod kontrolou – i plevel. Pole našeho srdce patří hospodáři – Hospodinu. Bůh ví, jak na tom jsme. A přece naše zaplevelenost mu nebrání v tom, aby nás miloval. Jeho moc je tak velká, že je schopen i z takového pole vypěstovat dobrou úrodu. Za tímto zázrakem stojí jeho milost. Pokud na poli našeho srdce vyroste trochu pšenice, je proto jediné vysvětlení: „Boží milostí jsem to, co jsem.“ (1K 15,9n)

 

Nezapomeňme, že úrodné pole našeho srdce je zároveň válečným polem. Ďábel, ten zlý se jej snaží ovládnout. Není nikdo kromě Ježíše Krista, kdo by nás z jeho moci mohl vysvobodit. „Svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla… tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví.“ (Žd 2,14n) Na nás záleží, zda Ježíši Kristu dovolíme na tomto poli bojovat. On přišel zmařit všechny ďáblovy činy a je Vítěz. My však musíme říct, zda o něj stojíme. Tak nás plevel vede k závislosti na Bohu a na jeho milosti. Ti, kdo se drží Krista a spoléhají na jeho milost, jsou synové Království. Navzdory setbě nepřítele mohou přinášet dobrou úrodu.

 

3. Plevel venku

Naše srdce není jediné pole, o němž Ježíš mluví. Sám ve výkladu k tomuto podobenství říká: „pole je svět“ (Mt 13,38). Svět je též úrodné, ale zaplevelené pole. Pro důkazy tohoto stavu věcí nemusíme chodit daleko. Proč náboženští extremisté nechtějí žít v pokojném soužití se svými sousedy? Proč ve většině zemí světa vládnou zkorumpovaní politikové? Proč je mezi dětmi a starými lidmi tolik osamělých a citově vyhladovělých? Proč se tolik lidí bezvýchodně trápí svou vinou? Proč tolik pokojných a moudrých lidí je zneužíváno lidmi tupými a násilnickými? Písmo to shrnuje stručně a jasně: „Celý svět leží v tom zlém.“ (1J 5,19) „Já o světě svědčím, že jeho skutky jsou zlé“, říká Ježíš.(J 7,7)

 

Samozřejmě, že ve světě nejsou jen zlé věci. Díky rozsáhlé práci Božího Ducha najdeme mezi Kristovými následovníky i mezi ostatními lidmi vztahy naplněné opravdovou láskou, nezištnou pomoc, štědré dávání i moudré rozhodování. Ale je třeba, abychom se vzdali všech iluzí. Žádný náboženský, politický nebo filozofický systém nevykoření plevel z globální zahrady. Dokonce sám Pán světa říká: „Nechte, ať obojí roste spolu až do žně…“ (Mt 13,30) Není to příjemná zpráva. Ale je třeba, abychom se zřekli pokušení ten zaplevelený svět opustit. „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého“, modlí se za nás Ježíš(J 17,15). Kristovi učedníci nemají žít ve sterilním skleníku. Mají se rozptýlit v tomto světě, aby jej prosolili a prozářili (Mt 5,16).

 

Když se modlíme modlitbou „… ale vysvoboď nás od toho zlého“ (Mt 6,13), modlíme se za své poslání v tomto světě. Pokud jsme se oddali Kristu, jsme syny Království. Kristovo Království je ten prostor, kde se již začalo uskutečňovat vysvobození od zlého. My jsme ho mohli zakusit. A proto náš životní příběh má odkazovat k tomu, kdo je Otcem osamělých, Zastáncem zneužívaných, Chlebem nuzných, Soudcem násilníků, Vysvoboditelem dlužníků, Zachráncem hříšníků.

 

4. Konečně vypleto!

Milí přátelé, naše aktuální situace je taková, že musíme počítat s plevelem – v sobě i kolem sebe. A přece: Ježíš ve svém příběhu rýsuje též jasnou hranici. Plevel a pšenice porostou spolu jen do žně. Co je ta žeň? „Žeň je skonání věku…“ (Mt 13,39) S plevelem v lidském srdci i ve světě je tedy nutno počítat po celé dějiny. Ale na jejich vrcholu, při druhém Kristově příchodu, dojde k radikální proměně. Prorocky ji ohlašuje Izajáš: „V onen den Hospodin svým tvrdým, velikým a mocným mečem navštíví livjátana, hada mrštného, a livjátána, hada zkrouceného, a zabije draka, který je v moři. V onen den, hle, překrásná vinice, opěvujte ji! Já, Hospodin, jsem její strážce… rozpučí a rozkvete Izrael a zaplní povrch světa ovocem.“ (Iz 27,1-6)

 

Advent, do něhož dnes vstupujeme, nám připomíná blížící se příchod tohoto velkého a slavného dne. Bude to den vysvobození od zlého. Bude to den nastolení Království, kde nebude bolest, nářek, dluhy, násilí, křivda, nouze, smrt. Kníže temnot se svými sluhy i svým dílem bude definitivně vyhlazen. Pole či vinice bude obnovena tak, že v ní nebude plevel. Když se modlíme „… ale vysvoboď nás od toho zlého“ (Mt 6,13), připomínáme si ten den. Když se takto modlíme, znovu se vracíme k živé naději. Kdo se bude držet Krista a jeho milosti až do toho dne, bude mít podíl na oné slavnosti vítězů. Na ní se už modlitbu Páně asi nebudeme modlit. Všechny její prosby včetně této poslední budou naplněny. Radujme se! Ten den, den vítězství nad vším zlým se blíží! 

—————

Vzor modlitby: Ž 38

Úkol modlitby: Zkusme vstupovat do každé činnosti našeho dne s modlitbou – třeba jen krátkou: Otče, jsem tvůj, pracuj ve mně, použij si mne – ve jménu Ježíše Krista.

Člověk se modlí, jak žije, a žije, jak se modlí…

Duchovní boj křesťanova nového života je neoddělitelný od boje o modlitbu“. (KKC 2725)