2013-29-12 Tváří v tvář obrům

Daniel Pirkl

Numeri 13-14

Měli jste už někdy v životě pocit, že stojíte tváří v tvář obrovi? Připadali jste si takhle malinkatí? Měli jste pocit, že jestli obr jednou dupne, zašlápne vás jako mravence?

Chtěl bych vám vyprávět příběh jednoho starozákonního muže. Jmenoval se Káleb. Byl jedním z těch, kdo putovali z Egypta k zaslíbené zemi. Zajímavé na něm je, že to nebyl Izraelec, ale Kenazijec, příslušník jednoho Moábského rodu.

Nevíme, kdy se Kálebův rod připojil k Izraeli. Víme, že když Izraelci za dramatických okolností opouštěli Egypt, vyšlo s nimi také mnoho přimíšeného lidu (Exodus 12,38). Je možné, že Káleb byl jedním z nich. S těmito přimíšenci však byli později spíše problémy. Bible je na jednom místě dokonce nepříliš lichotivě nazývá přimíšenou chátrou.

Káleb byl jiný. Bible o něm říká, že byl jiného ducha a že se cele odevzdal Bohu. Připojil se ke kmeni Juda a stal se jedním z jeho předáků. A když boží lid stojí před hranicemi zaslíbené země a Mojžíš na Hospodinův příkaz posílá dvanáct zvědů, po jednom z každého kmene, aby zemi prozkoumali a přinesli něco z jejího ovoce, tak za kmen Juda vybral právě Káleba.

Zvědové prošli část kenanské země a vrátili se s jejími plody. A také s dobrou a špatnou zprávou. Ta dobrá zpráva je, že země je vskutku dobrá a úrodná. Ta špatná zpráva je, že země je osídlená a lid země je mocný, silnější než Izraelci. Města jsou opevněná a veliká. Zvědové dokonce viděli Anákovce, a hovoří o nich jako o obrech, zrůdách, a říkají, že tváří v tvář jim si připadali nepatrní jako kobylky.

Deset zvědů propadá skepsi a strhává s sebou všechen lid. Jedenáctý, Jozue, zřejmě stojí stranou a do dění nezasahuje. A jen dvanáctý, Káleb, vyzývá lid, aby poslechli Boha, a šli a osadili kenanskou zemi. Leč marně. Lid proplakal celou noc. Celá pospolitost reptá proti Mojžíšovi a Áronovi. A nakonec i proti samotnému Bohu. A výsledkem této vzpoury bylo rozhodnutí vrátit se zpátky do Egypta.

Bylo zle. A to už i Jozue se přidává ke Kálebovi a společně domlouvají lidu, aby se nebáli, že země je velice dobrá, Hospodin je s nimi, a bude-li jim Hospodin přát, tak je to zaslíbené země uvede. Leč opět marně. Pospolitost se je chytá ukamenovat. Když v tom se nad stanem setkávání ukázala Hospodinova sláva.

Teprve teď bylo opravdu zle. Hospodin mluví s Mojžíšem a oznamuje mu své rozhodnutí skoncovat s lidem. Bylo to podruhé od odchodu z Egypta, co Bůh učinil takovéto rozhodnutí. Poprvé to bylo pod horou Sinaj, když si lid odlil zlaté tele, a prohlásil ho za svého Boha. A stejně jako tenkrát se mezi Hospodina a lid staví Mojžíš. Připomíná Bohu jeho mocné činy v Egyptě, připomíná mu všechny okolní národy, které o nich slyšely, připomíná mu jeho vlastní slova o milosrdenství a soucitu.

Na Mojžíšovu přímluvu Bůh upustil od svého záměru. Ale stalo se něco, co už nešlo vrátit. A tak Bůh vynáší jiný rozsudek. Nikdo z těch, kdo viděli Hospodinovu slávu a jeho znamení v Egyptě a na poušti, a přesto tolikrát Boha pokoušeli a neposlouchali, nespatří zemi, kterou jim Bůh přislíbil dát. Nikdo kromě Káleba a Jozua. Všichni ostatní od dvacetiletých výše do jednoho zemřou na poušti, a do zaslíbené země vejdou až jejich děti.

To musela být studená sprcha. Lid začal truchlit. Někteří dokonce prohlásili, že jsou připraveni překročit hranice kenanské země a obsadit ji. Ale stalo se něco, co už nešlo vrátit, a Boží rozhodnutí bylo konečné. A ti, kteří přesto opět přestoupili Hospodinův rozkaz, utrpěli porážku. A tak nezbylo než poslechnout, obrátit se, a zamířit zpátky do pouště.

Když se toto stalo, bylo Kálebovi 40 let. Místo, aby vešel do zaslíbené země a užíval její ovoce, strávil dalších 40 let svého života putováním po vyprahlé a nepřátelské poušti. Čtyřicet let nesl na svých bedrech důsledky hříchu. Ne svého hříchu, ale hříchu těch ostatních. Čtyřicet let se musel dívat, jak jeho přátelé, známí a příbuzní, všichni na kterých mu záleželo a které měl rád, jeden po druhém umírají a jak se poušť plní jejich hroby. Čtyřicet let si připomínal Bohem vyřčené zaslíbení a doufal, že on zaslíbenou zemi spatří.

Čtyřicet let uplynulo. Před prahem kenanské země stojí armáda těch, kdo opustili Egypt jako děti, nebo se narodili na poušti. Armáda připravená a odhodlaná jít do boje. A uprostřed nich tři důchodci: 120-letý Mojžíš, 80-letý Káleb a o něco mladší Jozue. I Mojžíš nakonec před hranicemi zaslíbené země umírá a vedení předává Jozuovi.

Několik dalších let se vedly hlavní boje o kenanskou zemi. Nakonec byla největší opevněná města dobyta, nejmocnější králové poražení a nejsilnější vojenské koalice rozprášeny. Země byla rozdělena losem mezi izraelské kmeny. Stále ještě mnoho silných nepřátel zbývalo, ale teď už bylo na každém kmeni, aby obsadil přidělené území.

To už bylo Kálebovi 85 let. Byl teď vlastně nejstarším ze všech Izraelců. Už dávno se ho netýkal povolávací rozkaz. Už dávno měl nárok na zasloužený odpočinek. Už dávno se mohl vyhřívat na sluníčku před svým stanem a všem kolemjdoucím říkat: „Vidíte, vidíte, já to vždycky říkal!“. A mladí lidé by se zastavovali a říkali: „Vyprávěj, dědečku Kálebe, jaké to bylo, když jste vycházeli
z Egypta, když Bůh rozdělil vody Rudého moře, vyprávěj, jaké to bylo pod horou Sinaj, když Bůh promlouval z oblaku, vyprávěj, jak vám Bůh dopřál vítězství nad vašimi nepřáteli.“ A Káleb by vyprávěl a vyprávěl. A jistě by to bylo dobré. Je dobré, když starší lidé mají co říci, a když mladší jsou ochotni naslouchat. Ale Bůh měl pro Káleba připraveno něco mnohem, mnohem lepšího.

Jozue 14,6-14; 15,13-14

Přes svůj vysoký věk byl Káleb neobyčejně svěží. Bůh ho nejen zachoval těch 45 let při životě, ale zachoval ho i při síle. Stejně jako před 45 lety je Káleb schopen boje. A tak předstupuje před Jozua, připomíná mu Boží zaslíbení, a za svůj dědičný podíl si vybírá Chebrón.

Chebrón bylo místo, kde žili Anákovci. To byli právě ti obři, ty zrůdy, před nimiž se Izraelci před 45 lety roztřásli strachy. Nabízí se otázka, proč si tento 85-letý důchodce, byť v plné síle, vybral k boji to nejhorší možné místo? Místo, kde byli silní nepřátelé a velká opevněná města? Proč?

Ti silní obři tam totiž nežili bezdůvodně. V Chebrónu byla úrodná půda. Vedla tudy významná obchodní cesta. O významu Chebrónu svědčí i to, že byl vybrán za jedno z útočištných měst a že se zde usadili Lévijci. A o mnoho generací později byl právě zde David, syn Jišajův, korunován za krále, a po dobu prvních sedmi let jeho vlády byl Chebrón hlavním městem Davidova království. A ještě jeden zvláštní význam měl Chebrón pro Izraelce, byl zde hrob Abrahama a praotců Izraele. Dnes byste toto město našli na mapách pod názvem Hebron, a i když se nachází na Palestinském území, pro pravověrné Židy je to stále druhé nejposvátnější místo na světě, hned po Jeruzalému.

Židé měli jedno zajímavé nařízení, které jim zakazovalo prodej půdy. Mohli ji pouze dlouhodobě pronajmout a každý padesátý rok se veškerá pronajatá půda vracela původním majitelům. Káleb toto nařízení znal, a tak věděl, že tak, jak bude země rozdělena teď, tak už to zůstane. Věděl, že teď jde o všechno. A tam, kde ostatní viděli nepřemožitelné nepřátele, prokletí a smrt, tam Káleb viděl Boží blízkost, požehnání a život.

Přitom Káleb ze sebe nedělá hrdinu. Uvědomuje si, že proti němu stojí silní nepřátelé a za ním už jenom kmen Juda. Avšak za těch 45 let neztratil nic na své důvěře Bohu. A tak Káleb v naději, že Hospodin bude s ním, a že mu dopřeje zdar, pozvedá svou zbraň a vyráží do boje. Nemáme podrobné zprávy o tom, jak boje probíhaly. Víme jen, že se zde utkal se třemi nejsilnějšími obry a vyhnal je odtud. Chebrón se stal dědičným územím Káleba a jeho rodu.

V životě zažíváme různé boje. S nepříznivými životními okolnostmi, s únavou, se stavem bankovního účtu, se šéfem v práci, někdy i se členy vlastní rodiny. A někdy jsme nuceni čelit i zdánlivě nepřemožitelným obrům. Jedním z takových obrů mého života bylo mentální postižení naší dcery Anety. Jsem vděčný za všechny, kteří v tom boji stojí s námi.

Zažil jsem ale i horší zápasy. Zápasy, kdy člověk nebojuje s životními okolnostmi, ale se sebou samým a se svými slabostmi. Ale také jsem zakusil, že když člověk překová strach a najde odvahu bojovat a postavit se svým obrům tváří v tvář, právě tehdy Bůh přináší svoji milost. A tak dnes spolu s apoštolem Pavlem mohu vyznat, že mi stačí, když mám Boží milost, vždyť v slabosti se projeví Boží síla. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný (2. Korintským 12:9). A nakonec jsem ke svému překvapení zjistil, že i vlastní slabost, před kterou jsem dlouhá léta marně utíkal, a kterou jsem opakovaně proklínal, se v Božích rukou může stát nástrojem, skrze který mě Bůh učí pokoře a vděčnosti, a skrze nějž může přinášet požehnání do mého života i do života mých blízkých.

Když Bůh odsoudil Izraelce ke čtyřicetiletému putování a smrti na poušti, nemyslím si, že by je zatratil. Myslím, že pokud se sejdeme v nebi, s mnoha z nich se tam setkáme. Avšak tito lidé se nechali svým strachem připravit o požehnání, které Bůh měl pro ně připraveno.

Díky Bohu za Ježíše Krista, za jeho smrt na kříži a vzkříšení z mrtvých. Díky za to, že ta největší bitva už byla vybojována. Díky za to, že vzkříšený Ježíš sedí na Boží pravici a přimlouvá se za nás (Římanům 8,34), podobně jako se kdysi přimlouval za lid Mojžíš. Bůh má pro nás připravena mnohá požehnání. Nebojme se do nich vstoupit a nebojme se obrů, kterým musíme čelit.

Chtěl bych se nyní vrátit k úvodní otázce. Měli jste už někdy v životě pocit, že stojíte tváří v tvář obrovi? Připadali jste si takhle malinkatí? Měli jste pocit, že jestli obr jednou dupne, zašlápne vás jako mravence? Nebo jako kobylku, jak by řekli staří Izraelci.

A chtěl bych říct tři věci, které jsem přijal z Kálebova příběhu. Ten boj je Hospodinův. A tam, kde svádíme naše největší bitvy, právě tam se také často skrývá to největší požehnání. A možná, možná jestli ti obři nejsou tak velcí právě proto, abychom to požehnání, které Bůh pro nás připravil, nepřehlédli.