2014-03-09 Kinder vajíčko za to nestojí!

Martin Tabačan

1Kr 21:1-29                                                                                    1J 2:15-17

Dodnes se stydím, když si vzpomenu na jednu situaci z mého dětství. Zcela přesně ji vystihuje apoštol Jakub. V úvodní kapitole své epištoly píše: „Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt. (Jk 1:14n)“ Žádostivost. Soudoběji řečeno silná touha. Když jsem byl o něco málo starší než náš Filip, silně jsem zatoužil po „Kinder vajíčku“. Dnes běžně v prodeji, ale za mého dětství vzácnost, i když se jeho cena o moc nezvedla. Stálo 15,- Kčs. Dnes nestojí ani dvojnásobek.

Sestrojil jsem prostý plán. Ráno před družinou se stavím do obchodu a koupím si ho. Nic složitého. Celý plán měl jednu trhlinu. Já neměl peníze. Ale rozumíte. Jde o Kinder vajíčko. Touha byla tak silná, že i přes pocit zahanbení a vědomí, že to není správné, jsem ráno vstal a potají vzal 50 Kčs z maminčiny peněženky v bláhové naději, že si toho nevšimne. S takto uloupenými penězi jsem na vrcholu očekávání vstoupil do obchodu, zamířil k pultu a vajíčko nekoupil. Už je vyprodali. Jako spráskaný pes jsem došel do školní družiny nevěda, že tam na mne čeká dohra v podobě mé maminky.

Desáté přikázání varuje před závistí a nadměrné touze po věcech, které patří někomu druhému. Po čem člověk dychtí? Například:

… a) závidíme druhým jejich postavu a toužíme vypadat jako oni.

… b) závidíme druhým jejich obdarování a toužíme být stejně nadaní jako oni.

… c) závidíme druhým jejich rodiny a toužíme být stejně báječnou rodinu

… d) závidíme druhým jejich dobré vlastnosti a toužíme být jako oni

… e) závidíme druhým jejich věci a toužíme je sami vlastnit

Rád bych nás přes toto všechno nedobré povzbudil. Bůh dal každému z nás všechno, co potřebuje. Přátelé, spokojme se s tím! Souzním se slovy spisovatel Williama S. Smithe. Napsal: „Uvědomuji-li si, že Bůh tvoří své dary na míru každému člověku, pak neexistuje žádný způsob, jak mohu toužit po tom, co jsi dostal, neboť mě to nesedne.“ Nuže přátelé! Po čem touží naše srdce?

Co na to Bible? (1Kr 21)

Slyšeli jsme sz příběh o králi Achabovi. Na jeho příkladu smíme pozorovat, jak zhoubně se dychtění (možná chamtivost) podepisuje na člověku. Přemýšlejme, v čem se na nás dychtění nedobře podepisuje?

  1. podnět: Dychtění odkrývá motivy srdce (vv. 1-4.25n)

Celý příběh o Nábotově vinici začíná nevinně. Nábotovu vinici měl Achab přímo na očích. Byla hned vedle jeho paláce. Na dosah. Stačí udělat pár kroků a jste tam. Vžijme se do Achaba. Jak úžasné by to bylo, pokud by Achabovi mohla říkat „pane“. On ji nechtěl nijak ukrást. Naopak. Nabízí dvojí možný obchod. Všimněte si, že nijak nechce vzít Nábota na hůl:

… pokud Nábot vinici vymění za jinou  dostane ještě lepší.

… pokud Nábot vinici prodá  dostane plnou cenu. Achab nebude smlouvat.

A přesto Nábot s odvoláním se na dědictví po otcích, odmítá Achabovu nabídku.

To je chvíle, kdy se nám odkrývá Achabova chamtivost a směr dychtění. Ono nás vede myslet především na sebe. Achab se vrací domů a cítí se uražený. Tak moc ho sebralo, že nemůže mít Nábotovu vinici. Jde si lehnout, dívá se tzv. „do blba“ a nechce ani jíst. Zkrátka se chová jako malé dítě, kterému vzali oblíbenou hračku.

A není divu. Vzpomeňme na Kristova slova. On pověděl: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. (Mt 6:21)“ Achab má srdce všude jinde, jen ne u Boha. Nerozumí Nábotovu odůvodnění. Nechápe, jak nevyčíslitelně vzácná je pro něho vinice, kterou dostali jeho předci od Boha. Některé věci nejsou zkrátka prodejné. Achabovým pokladem je vlastní prospěch. Mít se dobře. Tam má i své srdce, protože to mu dává smysl života.

  1. podnět: Dychtění brání milovat lidi (i Boha) (vv. 5-7)

Achabovo rozpoložení nemohlo ujít Jezabel. Přichází za Achabem a zjišťuje, co se děje. Opět ani toto nezačíná nijak špatně. Však to mnozí znáte. Pokud žijete s někým na blízko, tak rozpoznáte, že se něco děje. Jezabel to měla jednoduší. Achab vším dává najevo, jak je rozhořčený. Všimněte, jak odpovídá na otázku Jezabel. Sebe postaví do dobrého světla a Nábota spíše do toho špatného. A není divu. Dychtění mě učí obviňovat druhé. Sám sebe vnímat jako nevinnou oběť a toho druhého více méně jako padoucha. Z řeči Achaba se zdá, že Nábot odmítl Achabovu nabídku bezdůvodně. Ani se neobtěžovat to zdůvodnit.

Právě pro toto vnímání sebe jako oběti a druhého jako viníka ničí moje vztahy s druhými lidmi. Nedobrá je na tom ještě jedna věc. Svým sobě středným viděním věcí stavím proti druhému další. Jezabel jako chápavá manželka stojí při Achabovi a podporuje jeho sobecké touhy prohlášením: „Vstaň, pojez chleba a buď dobré mysli. Já sama ti dám vinici Nábota Jizreelského. (v. 7)“

  1. podnět: Dychtění nutí neplnit jiná přikázání (vv. 8-16)

Co říci jiného, než že jedna špatná věc vede k druhé. Na Jezabel vidíme, že dychtění zbavuje člověka soudnosti. Jezabel bere vše do svých rukou. Až nad tím rozum zůstává stát, jak lehce lze člověka odstranit z cesty. Stačí málo. Napsat správným lidem a falešně obvinit. Dav poté udělá vše za nás. Jen mít to svědomí hodit jako první. Svědci byli těmi, kdo při kamenování měli házet jako první.

Achabovo porušení desátého přikázání zákazu dychtivosti přináší porušení:

… devátého přikázání  svědkové lžou o Nábotovi

… osmého přikázání  Achab nakonec „legálně“ krade Nábotovu vinici

… šestého přikázání  Nábot byl zabit

A to všechno jenom proto, že účel světí prostředky. Tak jak si to někdy lidé omlouvají: „Nejde to po dobrém, půjde to po zlém.“ Mohli bychom Achaba vyjmout z činů Jezabel. Přeci jen ona sedla a všechno zosnovala. Všimněte si však, že Achab s tím nijak nemá problém. Jezabel za ním přichází s „dobrou“ zprávou: „Vstaň a zaber vinici Nábota Jizreelského, kterou ti odmítl dát za stříbro. Nábot už nežije, je mrtev. (v. 15)“ A co na to Achab? Ani se nad tím nepozastaví. Jakmile to slyší, na nic nečeká a vinici zabírá pro sebe.

  1. podnět: Dychtění mne nakonec zničí (vv. 17-24)

V příběhu najednou dojde k střihu. Scéna i obsazení se mění. Eliáš Tišbejský dostává od Hospodina poselství. To není divu. Bůh má dychtivost v ohavnosti. Ne nadarmo je obsahem posledního z přikázání. Je zajímavé, že zpráva je určena Achabovi a ne Jezabel. Achab je ten, koho Bůh volá k odpovědnosti za Nábotovu smrt. On stál u počátku. On byl tím, kdo se neptal, jak chce Jezabel získat vinici. On měl tu možnost všechno zarazit v počátku. Byl však tak zaslepen touhou po vinici, že se neptal a pln nedočkavosti si ji následně i zabral.

Dychtění člověka nakonec zničí, protože takoví lidé nemohou vstoupit do Božího království. NZ nám to říká v nejednom katalogu neřestí (např. Ef. 5:5; 1K 6:10). O tom byl i jeden z těch předchozích veršů: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. (Mt 6:21)“ A tak nám nezbývá, než se ptát: „Kde je moje srdce?“

Co na to já? (1J 2)

Milí přátelé, pamatujme. Dychtit, či-li nadměrně toužit po něčem, co nemám, křivý náš charakter. Přijměte závěrem pár tipů, jak chránit své srdce, abychom kvůli „Kinder vajíčku“ nemuseli krást a uzavírat si cestu do BK. ;o)

Nu. Jak se můžeme chránit?

  1. Radujme se z požehnání druhého (v. 15)

Jan mluví o lásce Otcově. Lásce, která se umí nezištně radovat z požehnání druhého. Vzpomeňme jen na to, jak veliká je v nebi radost nad jedním hříšníkem konajícím pokání. Přátelé, ptám se, zda to umíme?

Považte, jak jinak zní, pokud komentujeme úspěch druhých slovy: „Jé, já ti tak závidím.“ A na druhé straně: „Hej, to je ale skvělý!“

Přeji každému z nás, ať se umí radovat z úspěchů druhých lidí.

  1. Mějme správný pohled na materiální věci (v. 16)

Jan odkrývá dychtění člověka a ukazuje, že veškeré dychtění je ze světa. Možná by nám pomohlo, pokud bychom si znovu a znovu připomínali, co všechno si odneseme z toho života. Neodneseme si naprosto nic, co patří ke světu. Naše statky zůstanou tady a rozdělí si je někdo jiný. Jediné, co si vezmeme s sebou do nebe jsou lidé, kterým svědčíme. Oni jsou naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem.

Přeji každému z nás, aby umět rozlišovat podstatné od nepodstatného.

  1. Buďme vděční za to, co máme (v. 17)

Jan píše, že svět pomíjí i jeho chtivost. Zastavujme se nad těmito slovy a přemýšlejme nad tím, zda jedním z rozměrů Boží vůle pro nás není právě vděčnost za to, co máme. Možná spokojenost s tím, co dostáváme. Však všechno, co člověk má, je darem od Hospodina.

Milí přátelé, Bůh dal každému z nás všechno, co potřebuje. Spokojme se s tím!