2014-04-13 Bůh nám rozumí, proto nás slyší!

Sk 4:23-31                                                Mt 26:36-44

Jednou se Tomáš ptá Krista: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu? (J 14:5)“ Víte, co mu Ježíš odpoví? Vysloví jeden z nejznámějších výroků sám o sobě: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (J 14:6) To jsou Kristova slova tvořící základ letošní velikonoční trilogie. Spolu s vámi chci přemýšlet nad tím, co znamená Ježíš jako cesta, co znamená Ježíš jako pravda, a co znamená jako život.

Dnes budeme přemýšlet nad tím prvním: Já jsem ta cesta. Jít po cestě znamená nechat se vést. Následovat určitý vzor. Položme si otázku: „Co je pro Krista typické? V čem je nám cestou?“ Svým úzkým společenstvím s Otcem. Považte:

V chrámu v Šalomounově sloupoví říká okolostojícím Židům: „Já a Otec jedno jsme“ (J 10:30). Tím je pobouřil, že se chopí kamenů a chtějí jej kamenovat. Když se Ježíš modlí za učedníky, říká: „Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno.“ (J 17:22)

Společenství s Otcem bylo tak vzácné, že Ježíš jej sám vyhledává. Modlitba byla pro něho zásadní. Zvyk trávit s Otcem čas normální. Čteme o něm: „On však odcházíval na pustá místa a tam se modlil. (Lk 5:16)“ Na modlitby odcházel ne jednou, občas, ale neustále. Odcházel ráno (srv. Mk 1:35) i večer (srv. Mt 14:23). Rád bych dnes však poukázal na to, že Ježíš se nejen modlí sám, ale také k modlitbám zve druhé (Mt 26:36nn) a povzbuzuje své následovníky ke společným modlitbám (Mt 18:18nn). Však shromážděné církvi stojící na modlitbách Bůh odpovídá zázraky.

Watchman Nee kázal o službě církve modlitbou a řekl: „Služba církve modlitbou znamená přinášet nebeskou vůli na zem. Modlitbou církev říká Bohu: ‚Pane Bože, my chceme tvou vůli.‘ To, že se církev modlí, znamená, že stojí na straně Boha a prohlašuje, že člověk chce to, co chce Bůh.

Milí bratři a sestry. Chceme to samé, co Bůh? Nemyslím my jako jednotlivci. Myslím my jako společenství Božích dětí a Kristových následovníků.

Biblické poučení (Sk 4)

Pojďme učit se od prvé církve. Fascinuje mne, jak se modlí. A nejen to. Nechme se povzbuzovat i zastavovat tím, jak Bůh odpovídá na modlitby církve. Jsem přesvědčen, že náš zápas o společnou modlitbu je stejný.

1. zamyšlení: Shromážděné církvi (v. 23-24a)

Petr s Janem v chrámu uzdraví chromého (SK 3). Káží Krista ukřižovaného. Toho, kdo vstal z mrtvých. Toho, kdo přináší naději lidem (SK 4:1nn). Díky tomu se Petr s Janem ocitají před židovskou radu. A co radní? Zakazují jim o Kristu kázat a hrozí případnými tresty (Sk 4:17.21). S tím je propouští.

Co Petr s Janem dělají jako první? Čteme: „vrátili se mezi své… (Sk 4:23)“ To je změna. Petr jako učedník Ježíše Krista prchá před představiteli židů a skrývá se. Nyní jako apoštol, člověk proměněný vzkříšeným Kristem v moci DS, neprchá, neschovává se, ale vrací se mezi své. Vrací se do církve. Mezi Kristovy následovníky.

Co Lukáš vyzdvihne u shromážděné církve? Přidá trojí:

  •  shromážděná církev se sdílí. Když se Petr s Janem vrací, ihned předávají vzkaz od velekněží a starších lidu. Takové mají obecenství navzájem. Máme před sebou vnější znak vnitřně zdravé církve. Bezpečný prostor pro sdílení osobních potřeb, starostí, trápení, ale i radostí. Církev jako rodina Božích dětí, kde stojí jeden za druhým. K tomu je ale potřeba vzájemná důvěra a ochota sdílet osobní zápasy.
  •  shromážděná církev se vzájemně nese na modlitbách. Všimněte si, jak reagují přítomní křesťané. Jakmile slyší o dané potřebě, neváhají. Okamžitě se obrací svou pozornost k Bohu a modlí se. Modlí se za konkrétní potřebné věci. Modlí se za sebe navzájem. Modlí se, protože nespoléhají na své vlastní síly a řešení, ale spoléhají se na Boha. Očekávají, že on bude jednat.
  •  shromážděná církev modlí se dohromady. Všimněte si, že Lukáš vkládá do textu jedno prosté, ale hluboké slovo: hlas k modlitbě pozvedají jednomyslně. Zcela v duchu Kristova: „Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. (Mt 18:19)“ Taková Kristova povzbuzení potřebujeme slyšet dnes a denně. Společně stůjte na modlitbách. Společně hledejte mojí vůli. A já vám odpovím.

2. zamyšlení: stojící na modlitbách (v. 24b-30)

Všimněte si, jak vypadá modlitební zápas prvé církve. Jednoduše řečeno. Kopírují modlitbu, kterou nás naučil náš Pán. Po jejím vzoru upínají nejprve svou pozornost k Boží svrchovanosti. Vyznávají Boha jako toho, kdo je mocen udělat cokoli. Vyznávají Boha jako: Boha stvoření (v. 24) – Považme. Bůh tvoří a přetváří nové. Bůh bere zlé a přetváří v dobré, protože je toho mocen (srv. Ř 8:28); Boha zjevení (v. 25a) – Považme. Bůh promlouvá. Má osobní zájem o člověka, proto ho svrchovaně vede svým Duchem (srv. J 3:8); Boha dějin (v. 25b-26) – Považme. Bůh podrobuje své nepřátele, aby, jak píše Lukáš, dělali to, co jeho ruka a jeho vůle předem určila (v. 28). Věříš, že Bůh je toho mocen? Věříš, že Bůh má pevně ve svých rukou všechno, co se děje? Pak s odvahou po vzoru prvé církve předkládejme naše potřeby Bohu! O tom je druhý krok prvé církve. Oni postupně předloží tři prosby. Inspirující je, jak je předloží:

… první z nich: „Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby… (v.29a)“Oni se nemodlí, aby to, co je ohrožuje, propadlo Božímu soudu. Nemodlí se, aby Bůh potrestal odpůrce a církev zachoval. Nepředkládají Bohu žádná jasná řešení. Chtějí jediné. V souladu s vyznáním Boží svrchovanosti touží, aby Bůh zvážil jejich situaci.

… druhá z nich: „Dej … s odvahou a odhodlaně mluvit tvé slovo… (v. 29b)“ Bez ohledu na to, zda nebezpečí bude trvat anebo ne, chtějí mít odvahu a odhodlanost dál svědčit o Kristu. Navzdory všem zákazům velekněží a starších. Však poslouchat Boha je lépe než poslouchat lidi.

… třetí z nich: „Uzdravuj, čiň znamení a zázraky skrze jméno Ježíš (v. 30)“ Přátelé. Ne pohromy. Ne zkáza. Ne trápení druhých. Nic z toho. Jen a pouze milost skrze Krista ať je přinášena. V modlitbě prvé církve vítězí mnohdy nepochopitelná Boží láska. Láska milující své nepřátele.

3. zamyšlení: Bůh odpovídá zázraky (v. 31)

Jaký je výsledek modlitebního zápasu prvé církve? Ovoce je dvojí:

… a) Bůh prostřednictvím společného zápasu povzbuzuje církev. Církev předložila své žádosti Bohu a on odpovídá zemětřesením. Něco, co člověka znejistí a děsí. Ne tomu tak je se zápasící církví. Jak řekl Jan Zlatoústý: „Místo, kde byli shromážděni, se otřáslo, a to je učinilo ještě více neotřesitelnými.

Sem církev směřuje svým modlitebním zápasem. Obrazně řečeno. Zápasící církev touží po zemětřesení. Ne zemětřesení fyzické, ale duchovní, kdy s rachotem a burácením padají z našich zad balvany hříchu. Lidé jsou osvobozováni od kdejaké svázanosti. Všechny těžkosti, trápení, stud, strach, bolest atd. jsou v Kristu a díky Kristu uzdravovány.

Bůh přichází, aby nás povzbuzoval. Vyzkoušejte mě (Iz 7:11). Okuste a vizte, že jsem dobrý (Ž 34:9).

… b) Kde se církev sjednocuje, tam se Bůh přiznává k modlitbám. Shromáž-děná církev se modlí ve shodě s Boží vůle (Jk 4:3) a Bůh jasně odpovídá na jejich modlitby:

  •  Bůh zvážil jejich situaci a opět je naplňuje svým Duchem (v. 31a). Aby jejich jednota mohla dál trvat ve svazku pokoje. Navzdory nevábné a náročné situaci.
  •  Bůh se přiznal k druhé prosbě a dal jim s odvahou mluvit slovo Boží (v. 31b). Stejně jako dal odvahu i Petrovi s Janem, kteří velekněžím a starším říkají: „Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet. (Sk 4:19n)“
  •  S třetí prosbou to je stejné. Bůh nepřestal projevovat svou moc a koná rukama apoštolů mnoho znamení a divů (Sk 5:12). Aby viditelnými věcmi potvrdil onu neviditelnou změnu, která koná v lidském srdci. Změnu, kterou nazýváme „obrácení“ anebo „znovuzrození“.

Aplikace do života

Milí přátelé, co dodat k dnešnímu slovu?

Archa je volána k modlitebnímu zápasu. Bůh touží konat zázraky. Avšak Bůh nepracuje sám. Čeká na nás. Čeká, až my se spojíme v jedno (srv. Ef 4:3nn). Však teprve Bohem shromážděná církev stojící na modlitbách zažívá Boží zázraky, neboť tam, kde se dva nebo tři shromáždí ve jménu Božím, tam je Bůh uprostřed nich (Mt 18:19). Pro naše osobní zápasy tato podmínka není dána. Pokud však bůh má jednat i prostřednictvím společenství Božích dětí, je třeba, aby byli jedno.

Milí přátelé, přemýšlím, zda nepotřebujeme nejprve slyšet stejná povzbuzení, jako slyší učedníci jdoucí se modlit s Kristem:

… a) Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ – ano. Bdít na modlitbách znamená bdít s Kristem (Mt 26:38) – Ježíš přichází do zahrady Getsemana na dně svých sil, bere Petra, Jana a Jakuba se slovy: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Kdykoliv se my odhodláme bdít na modlitbách s druhými a za druhé, bdíme s Kristem. Jak to říká Ježíš na jiném místě: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. (Mt 25:40) K takovému zápasu je pozván každý z nás.

… b) Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ – zásadní Kristovo povzbuzení. Bdíme, abychom neupadli v pokušení (Mt 26:42) – satan se snaží nás oddělit od modlitby a otupit náš smysl pro modlitbu. Satan touží, abychom byli přesvědčeni, že se bez modlitby obejdeme. To je pravda. Bez modlitby se obejde každý, kdo je poslušný vládce tohoto světa. Kristovec naopak těží z Boha. Nenechme se okrást o Boží moc!

Nepochybuji, že jsme odhodláni a uvědomujeme si potřebu společného modlitebního zápasu. Naše tělo je však slabé:

… nechce se mi trmácet přes celé město na modlitební setkání, protože si potřebujeme pospat anebo odpočinout po náročném dni

… nemůžu přijít na modlitební setkání, protože se neumím modlit

… rád bych přišel, ale zrovna mi to nevyjde, protože musím zařídit jiné věci

Slabost těla se k slávě satana projevuje různorodě. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.

 Přátelé, přijměte nad to na závěr povzbuzení jiným slovem Watchmana Nee:

Nechť nám Pán dává sílu, abychom mohli vždy, když se shromáždíme, svou modlitbou pracovat a plnit modlitební službu církve. Takže může Pán uskutečnit to, co chce uskutečnit.“