2014-04-20 Bůh nám rozumí, proto nám žehná

J 20:19-29                                                      Ef 1:3-14

Co je to požehnání? Jak mu rozumíte? Co se vám vybaví jako první? Mně se vždy vybaví vtip Pavla Bosmana. Velmi dobře ilustruje napětí, které někdy vnímám. Obklopeni všedním dnem, neprosto nechápeme, v čem Boží požehnání spočívá. Sem tam ne všechno vychází. Sem tam ne všichni se mnou souzní. Sem tam máme den „blbec“. Nakonec si zcela nevěřícně, s dávkou zklamání a hořkosti, spíše ze zvyku opakujeme: „Jsem požehnaný Boží syn. Jsem požehnaný…“

Otázkou zůstává, zda se nám v takové chvíli nevytrácí porozumění Božímu požehnání. Být požehnaný chce člověk od přirozenosti. Však jsme objekty Boží požehnání, že? Tak nějak si to zjednodušujeme a spojujeme s představou úspěchu. Mít štěstí. Na co sáhneme, ať se daří. Všechno zlé se buď proměněno v dobré. Žít život v hojnosti a bez starostí.

On je však veliký rozdíl mezi tím být požehnaný anebo být požehnáním. Když to vyslovíme, je v tom malá změna (požehnaný x požehnání). Rozdíl je ale zásadní. Asi tak velký jako mezi světem a Bohem. Být požehnáním chce teprve člověk proměněný Bohem. Boží člověk si nemůže pomoci. Touží napodobovat Boha. Znovu si poslechněme, co napsal apoštol Pavel: Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Jezukrista, kterýž požehnal nám všelikým požehnáním duchovním v nebeských věcech v Kristu. (Ef 1:3 BK)“ Slyšíte to? Požehnaný Bůh se stává požehnáním. Boží člověk v tomto Boha následuje.

Nuže. Být požehnaný znamená být požehnáním také pro druhé. Rozumějme si. Nejde o to, že jsem požehnán jen kvůli druhým. Rozhodně ne. Ale přirozeně se stávám požehnáním pro druhé. Tam, kde se to neděje, mluvíme o Božím požehnání s rozpaky. Trefně to pověděl Warren W. Wiersbe: „Bůh nám nežehná jen proto, aby nás učinil šťastnými. Bůh nám žehná, aby nás učinil požehnáním.“

Jak to vidí Bible? (J 20)

Dnes je Neděle vzkříšení. Radujeme se z Kristova zmrtvýchvstání. Základem našeho přemýšlení nad žehnajícím Bohem bude situace z nedělního večera, kdy PJK vstupuje doprostřed učedníků.

1. podnět: Je-li Ježíš Kristus středem života, (v. 19a)

Celá Bible je plná povzbuzení. Ba co víc? Celá Bible je plná zmínek o Kristu jako středobodu naší víry. On je klíčem naší víry. Považte sami:

Ježíš je uprostřed všeho stvoření: „svět skrze něho povstal (J 1:10)“; „je prvorozený všeho stvoření (Ko 1:15)“

Ježíš je uprostřed, když se dva nebo tři sejdou v Jeho jménu (Mt 18:20)

Ježíš je uprostřed odsouzených, když umírá na kříži (J 19:18)

Ježíš je uprostřed své církve (Zj 1:13)

Ježíš je uprostřed nebeského zástupu na konci věků (Zj 5:6)

A nyní na večer prvního dne po sobotě stojí Ježíš uprostřed učedníků (J 20:19). Vstupuje, aby mohl být tam, kde se shromažďují jeho následovníci. Mají strach z Židů, proto jsou pevně zamčeni, aby na ně nikdo nemohl. A přesto Ježíš vstupuje. Pro mne je to povzbuzení. Uvědomuji si prostou pravdu. Kde je Ježíš uprostřed, očekávej požehnání.

Promítneme-li si celou situaci, může nás to povzbudit i zastavit ještě více. Co jsme pověděli? Bůh žehná tam, kde stojí Ježíš uprostřed. Náš život je jako kolo. Vytváří se z mnoha drátů: rodina, církev, práce, škola, zájmy atd. Byla by chyba z Krista udělat jeden z mnoha drátů. On je středem, kam se všechny dráty sbíhají a kde se spojují v jedno. Proto očekávejme Boží požehnání tam, kde Ježíš bude uprostřed. Uprostřed rodiny. Uprostřed církve. Uprostřed práce. Uprostřed školy. Uprostřed zájmů atd.

2. podnět: žehná nám (v. 19b-20)

Jak nám Bůh skrze Krista žehná? Podívejme se znovu do příběhu:

a) Ježíš nám žehná pokojem (v. 19b). Ježíš vstupuje mezi učedníky a ihned je oslovuje slovy: „Pokoj vám!“ Učedníci měli strach. Nejen z Židů, ale také z Krista. Až jeho oslovení a ukázání ran je upokojí. Boží pokoj. Vzácná komodita. Apoštol Pavel žehná křesťanům ve Filipech slovy: „A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. (Fp 4:7)“

Svět nás tlačí. Svět je postaven proti každému, kdo vyznává Krista jako osobního Pána a Zachránce. Svět nechce, aby Ježíš byl vyvyšován. Možná prožíváš obdobné pocity úzkosti jako učedníci. Ty nepramení u Židů, ale u

 … tvé rodiny –  Není Boží a ty se tím trápíš

tvých spolupracovníků – hází ti klacky pod nohy

tvých přátel – bojíš se odsouzení

tvého Boha – bojíš se odmítnutí pro své viny

Moji milí. Ptám se. Nepotřebujeme znovu přijmout od Krista požehnání? Něco, co je mnohem více než jen síla unést těžkosti. Naslouchejme Kristovu hlasu: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (J 14:27)“

b) Ježíš naplňuje naše srdce radostí (v. 20). Požehnání chtě nechtě vede k radosti. Požehnaný člověk nejen směle vyznává, ale celým svým životem vyzařuje Pavlovo: „Radujte se vždycky, opět vám pravím, radujte se! (Fp 4:4)“ Učedníci na tom byli stejně. Zaradují se, když rozpoznají Krista.

Není na čase být opět „dobré mysli“? Mnohým lidem toto Ježíš přál. Např:

ochrnutému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy. (Mt 9:2)“

učedníkům: „Toto jsem vám pověděl, abyste ve mně měli pokoj. Ve světě máte soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět. (J 16:33 Ž)“

Věřím, že slyšíme Kristovo požehnání určené i každému jednomu z nás.

3. podnět: a my se stáváme požehnáním (v. 21-23)

Kráčíme ve stopách Abrahamových. Bůh ho povolal a žehná mu slovy: „A učiním tě velkým národem, požehnám tě a tvé jméno učiním velkým. (Gn 12:2a)“ Milí přátelé, pomněme. Tam Bůh nekončí. Víte, co jedním dechem dodává? Výzvu: „Buď požehnáním! (Gn 12:2b)“

Obdobně mluví i PJK s učedníky. Žehná jim pokojem. Jsou dobré mysli. A všimněte si. Ani Ježíš zde nekončí. Pokračuje obdobnou výzvou: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, i já posílám vás. (J 20:21)“

Věřím, že taková je touha každého Kristem požehnaného člověka. Napodobovat Krista. Takový je i smysl našeho pozemského života. Usilovat o to být jako PJK. Co to znamená? Připomeňme si Kristovo vystoupení na počátku jeho veřejné služby v nazaretské synagóze. Tam vyznává a přiznává, proč byl poslán: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu. (Lk 4:18)“

Taková je touha požehnaných Božích dětí. Z moci Ducha svatého přinášet onu nevýslovnou Boží milost v Kristu odpuštění hříchů. Zároveň mluvíme o dalším z projevů Božího požehnání … trvalá přítomnost Boha v našich životech prostřednictvím DS.

Ano. My nejsme schopni nikoho „znovuzrodit“. To může jen Bůh. Jsme však schopni přinášet:

povzbuzení, neboť sami povzbuzení přijímáme od Boha

slova moudrosti, neboť DS nám ji dává

pomoc v pravou chvíli, neboť jsme Bohem puzeni být tam, kde je nás třeba

plakat s plačícími a radovat se s radujícími, neboť nám bere kamenné srdce a dává srdce vnímavé a citlivé.

Není to úžasné? Bůh nás posílá jen k tomu, co sám ve svém DS může udělat.

Jak to vidím já? (Ef 1)

Milí přátelé, co říci závěrem?

Co jiného než výzvy povzbuzení:

  1. Nech Boha vycentrovat život (Ef 1:3) … Neexistuje nic, co nemůžu dělat, když je Ježíš uprostřed. Neexistuje žádné omezení pro to, co Kristus může udělat v mém životě. Neexistuje žádné omezení pro to, co Kristus může udělat v našem společenství Archy, je-li uprostřed nás.

Pomněme. Bůh nás centruje svým požehnáním v Kristu.

  1. Spočiň v jeho náruči pokoje (Ef 1:4nn)

… máš pochybnosti o tom, zda jsi opravdu Boží? Klopýtáš životem?

… nejsi schopen Boha chválit pro tíhu všedního dne?

… zdá se ti, že Bohu vůbec nerozumíš a nerozpoznáváš, co po tobě chce?

… myslíš si, že se ten, kdo je bez Boha, má daleko lépe?

… Co na to říct? Měj odvahu spočinout v Boží náruči pokoje pro přebohatou milost, kterou máme v Kristu. Příležitost k tomu bude i bezprostředně po bohoslužbě.

  1. Staň se požehnáním (Ef 1:10nn) … Bůh nám nežehná jenom kvůli druhým anebo službě. Pravdou je, že ochota být druhým nablízku přichází jako přirozeně chtěné ovoce požehnání. Kráčíme v moci Ducha a neseme dobrou zprávu všem Kristu vzdáleným. Bůh v nás má zalíbení (Lk 2:14)

Amen.