Daniel Pirkl

Efezským 6,10-17                                           1 Samuelova 17

Mezi Izraelem a Pelištejci po dlouhá léta existovalo nepřátelství a příležitostně docházelo k bitvám. Válku popisovanou v tomto textu začali Pelištejci. Zřejmě měli pocit, že mají navrch, a tak shromáždili vojsko a vpadli na Judské území. Izraelskému králi Saulovi nezbylo, než jít nepříteli vstříc. Střetli se v dolině Posvátného stromu.

Byla to zvláštní situace. Na jednom kopci stojí Pelištejské vojsko, na druhé straně Izraelské, a mezi nimi údolí. Zaútočit na nepřítele by znamenalo sestoupit do údolí a dostat se tak do nevýhodného postavení. Ustoupit by znamenalo projevit slabost a dodat tak nepříteli odvahu k útoku.

Zkuste si to přestavit. Každé ráno časně budíček, snídaně, rychle obléknout zbroj a seřadit se do bitevní formace. A pak tak celý den stát. Ať už fouká studený vítr, nebo nesnesitelně pálí slunce, nebo prší. Po západu slunce večeře a spát. A přesto to není poklidný spánek. Armáda musí být neustále v pohotovosti, připravená se kdykoliv v noci probudit a během chvilky se připravit k boji. A tohle trvá už 40 dní.

A tak místo války zbraní probíhá válka nervů. A Pelištejci mají na své straně silnou zbraň, zápasníka Goliáše z Gatu. Byl to člověk úctyhodné postavy. V Biblickém slovníku jsem se dočetl, že jeho výška byl 3m a 20cm. A neméně úctyhodná byla i jeho zbroj. A kromě bojových schopností má tento člověk zřejmě i herecké nadání. Každý den vychází a předvádí se. A Izraelci se při pohledu na něj začínají třást strachy. Říká se, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A zdá se, že tuhle válku nervů začíná Izrael pomalu, ale jistě prohrávat.

Do této situace přichází David. Nepřichází bojovat. Je nejmladším ze 7 bratrů a povolávací rozkaz platil pouze pro tři nejstarší. Je to tedy ještě nedospělý mladík. Přichází, aby přinesl bratrům něco na přilepšenou. A sotva se svými bratry setkává, je svědkem Goliášova působivého vystoupení. A to na něj zapůsobilo natolik, že je odhodlán jít a utkat se s ním.

První věc, u které bych se chtěl zastavit, je Davidova motivace. David má tu výhodu, že byl ušetřen předchozích zdlouhavých 40 dní. Nevidí, že morálka vojska je podlomená a bitva zřejmě ztracená. Nejde mu o tom, aby se zviditelnil. Nejde mu ani o králem přislíbenou odměnu, naopak se nad ní pozastavuje. Co David vidí je, že někdo tupí Boží lid a tím nepřímo i samého Boha Izraele. Pokud jdeme do boje nebo do konfrontace, naší motivací by neměla být pomsta nebo touha vyniknout, ale jedině touha po spravedlnosti.

Druhá věc, která mě zaujala, jsou Davidovi předchozí bojové zkušenosti. David nebyl bojovník, přesto už měl jako pastýř ovcí na svém kontě skoleného lva a medvěda. Neuměl jsem představit člověka, jak zápasí se lvem, než jsem se dozvěděl, že pokud lva chytneme za čelist tak, že mu vmáčkneme kůži mezi zuby, lev nemůže kousat. Možná bych si teď uměl představit zápas lva a třímetrového Goliáše, ale musím se přiznat, že při pokusu představit si zápas lva a patnáctiletého mladíka moje představivost selhává. David přesto takový zápas podstoupil a obstál.

Bylo po mě zajímavé zkusit si na chvíli představit sám sebe v roli Davidova otce. Nejmladší děti často bývají v pozici hýčkaných benjamínků. Nebývají na ně kladeny takové nároky, jako na ostatní, a občas si mohou dovolit věci, které by jejich starším sourozencům nikdy neprošly. A teď si zkuste na chvíli představit, že váš milovaný benjamínek vyrazí ráno se stádem na pastvu a večer se vrátí se protrhaným oblečením a se šrámy na těle a vypráví vám o svém zápase se lvem. Kdo z nás by poslal svého benjamínka znovu samotného na pastvu. Davidův otec to přesto udělal. A udělal to znovu i poté, co jeho syn podstoupil podobný zápas s medvědem.

V životě je mnoho okamžiků, když nejsme schopni plně předvídat důsledky našich rozhodnutí. A myslím, že Davidova otce by ani na okamžik nenapadlo, že svými rozhodnutími vychovává budoucího Izraelského krále. Pokud budeme naše děti přehnaně chránit a nedáme jim možnost bojovat své malé bitvy, pak nebudou připraveny na ty velké. Pokud se nepostavíme svému lvu a medvědu, pak nikdy nebudeme připraveni na to postavit se svému Goliáši.

Třetí věc, kterou bych chtěl zmínit, byly Davidovi šance na vítězství. Vidělo lidskýma očima, byly  prakticky nulové. Avšak David to vidí jinak. Pro Davida to není jeho boj, ale boj Hospodinův. Víte, k ničemu z toho, o čem jsme četli, nemuselo dojít. Bůh mohl seslat z nebe oheň a pohltit Pelištejce i s Goliášem. Mohl je uvést ve zmatek, mohl udělat mnoho jiných věcí. Ale neudělal. Bůh chtěl, aby Izraelci bojovali, Bůh chtěl, aby se někdo utkal s Goliášem. Bůh chtěl, aby se Izraelci učili bojovat a důvěřovat Hospodinu. A věřit znamená riskovat. Jdeme-li do bitvy, kde nemáme moc co ztratit, pak většinou v takové bitvě nemáme ani moc co získat.

Čtvrtá věc, nad kterou jsem se pozastavil, je Davidova řeč. Jak zvláštně působí ve srovnáním s řečí jiného může, Káleba, který také stál tváří v tvář obrům a čekal ho boj (Joz 14,10-12). Avšak myslím si, že mezi slovy těchto dvou božích mužů je jenom jeden rozdíl, a to zhruba 70 let. David hovoří jako mladík na prahu dospělosti a v jeho řeči slyším nadšení, odvahu a možná až drzost mládí. Káleb hovoří jako 85 letý muž a v jeho řeči slyším moudrost, rozvahu a možná až přehnanou opatrnost stáří. Ale myslím si, že tak je to v pořádku a že obojí má v církvi místo, pokud se pojí s důvěrou v Hospodina. Je dobře, pokud mládí mají v úctě moudrost a zkušenosti stáří. A stejně tak je dobře, když ti starší dají mladým možnost se projevit.

Pátá věc, která mne zaujala asi nejvíc, je Davidova zbroj. David není bojovník a žádnou zbroj nemá, a tak mu svou zbroj nabízí sám krát. To musela být velká pocta. David ji zkouší, ale nakonec ji odkládá. Neumí v ní chodit. A bere si do rukou zbraně, se kterými se učil zacházet celý život, svou pastýřkou hůl a prak. A s těmito zbraněmi jde do bitvy. A tak je dobré znát své silné a slabé stránky a když přijde čas boje, jít s tím, co máme, a nesnažit se pasovat do cizí zbroje.

Poslední věc, z které jsem si něco vzal, je průběh střetnutí. Bylo krátké a je popsáno pouze ve dvou verších (1.Sam 17,48-49). Goliáš, ten obr, co naháněl celému Izraelskému vojsku strach po 40 dnů, leží skolen na zemi. David mu bere jeho vlastní zbraň zbraň a utíná mu hlavu. Hrdina, ve kterého Pelištejci doufali, je mrtev. Teď teprve začíná bitva. Pelištejci se dávají na útěk a Izraelští muži je pronásledují. Skrze čin jednoho odvážného mladíka daroval Bůh Izraeli velké vítězství. Pokud poslechneme Boží volání a jdeme do boje, Bůh je mocen obrátit zbraně našich nepřátel proti nim.

V životě podstupujeme hodně zápasů. A někdy podstupujeme i boje s obry, boje, které se zdají být nad naše síly. A stejně jako v našich zápasech zažíváme vítězství, tak zažíváme i prohry. Davidův boj skončil vítězstvím. Ale i v historii Božího lidu bylo hodně porážek. Můžete si někdy přečíst poslední kapitoly knihy soudců o tažení Izraele proti Benjamíncům. Je to jeden z nejsmutnějších příběhů Izraelské historie a zvláštní je na něm právě to, že i když Izraelci šli do boje za správnou věc, a i když proti nim stál početně slabší nepřítel, a i když Hospodin byl s nimi, tak přesto dvakrát po sobě utrpěli zdrcující porážku.

Poslední věc, kterou chci říct, je to, že ani vyhraná, ani prohraná bitva neznamená konec války. Sami určitě víte, že jedna z nejhorších věcí, které můžeme udělat po vyhrané bitvě, je říci si, že je dobojováno, a složit zbraně. To je něco, co budeme moci udělat až v nebi. A stejně tak jedna z nejhorších věcí, kterou můžeme udělat pro prohrané bitvě, je říci si, že to stejně nemá cenu, a složit zbraně. Tady chci říct, že ta největší bitva ze všech už byla vybojována. Na Golgotském kříži náš Boží syn vykoupil z vlastnictví Ďábla a z moci hříchu. A my k tomu nemůžeme nic přidat, ani z toho nemůžeme nic ubrat. Můžeme to jen ve víře přijmout.