Kde je Bůh, když to bolí? (Noemi)

Rút 1:1-22 Římanům 8:35-39
   

Významný soudobý teolog John Stott pověděl: Skutečnost utrpení je nepochybně tou jedinou, největší výzvou ohledně křesťanské víry.Žádný člověk nechce prožívat bolest. Čas od času se nad námi vznáší otázka: „Mohl by existovat dobrý Bůh, který by nechtěl, abychom se měli dobře?“ Anebo otázka: „Existuje-li Bůh, proč se dějí zlé věci?“ Anebo ještě trochu jinak: „Existuje-li Bůh, proč se dějí dobrým lidem zlé věci?“ Ano. Je možné na to odpovědět prostě: „Inu, protože je svět zlý a je v moci toho zlého.“

Taková odpověď nás ne vždy uspokojí. Kolikrát ani nepotřebujeme získat odpověď formou zaručeného návodu odpovídající na to, proč trpíme a co máme dělat. Někdy je jedinou naší odpovědí na trápení a bolest prosté obejmutí, mít někoho, kdo bude u nás tiše sedět a naslouchat slovům zraněného srdce. Srdce potřebujícího vykřičet svou bolest, aby mohlo zjistit Proč anebo jak všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. (Ř 8:28)“

1. Lidská tragédie Noemi (Rt 1:1-5)

Noemi prožila těžkou životní tragédii. Vžijme se do její kůže:

Noemi a její rodina trpí hladem … Všechno to začalo v době, kdy na Izrael dolehla krize. Betlém (Dům chleba) zůstal bez chleba (Rt 1:1). Elímelek se svou ženou Noemi a svými syny odchází tam, kde chleba je → pobývat jako host na Moábská pole, v naději, že zajistí pro rodinu obživu.

Noemi umírá manžel a synové … Rodina možná na čas obživu našla, avšak vše je jinak. Noemi nejprve přijde o svého muže. Elímelek zemře a aby toho nebylo málo, následují ho i její dva synové – Machlón a Kiljón. Noemi tak zůstala sama, bez dětí i bez muže (Rt 1:5).

Noemi žije v cizí zemi … Najednou se ocitá sama stále jako host mezi těmi, kterým je Hospodin vzdálený. Žije na místě, kde jí nikdo nemůže porozumět, protože mají zcela jiný žebříček hodnot. Není se co divit, že se Noemi touží vrátit tam, kde byla doma.

Přátelé, prožili jste anebo prožíváte obdobné životní situace?

Trpíte stejně jako rodina Noemi „hladem“, tedy nemáte práci, protože jste byli nadbyteční?

Umírá vám stejně jako Noemi „manžel anebo synové“, tedy rozpadává se anebo se již rozpadlo vám manželství anebo rodina, protože vaše vzájemná láska, porozumění, úcta jsou mrtvé?

Žijete v „cizí zemi“, tedy vaše okolí (ať už kolegové, sousedé anebo třeba rodina) nesdílí s vámi vaše životní hodnoty? Nevěří Bohu, bojí se o vás anebo vyčítají církvi a Bohu, že vás jim berou?

Uvědomuji si, že jsou to situace zvýšené zátěže. Určité životní bouře, kdy je těžké věřit a smířit se s tím, že všechno napomáhá dobrému těm, kdo milují Boha. Daleko častěji se ptáme: „Kde je Bůh, když to bolí?“

2. Kde je Bůh, když to bolí? (Ř 8:35-39)

Apoštol Pavel na to dívá z jiného úhlu pohledu a z něho také klade otázku: Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? (Ř 8:35)Pavel se ptá jako člověk, který bytostně prožívá Boží blízkost ve svém životě. Vnímá Boha jako někoho, kdo je mu blízko. Doslova jako někdo, kdo mne drží a podpírá. Od Pavla to nejsou laciná slova. V životě prožil nejednu obtížnou situaci:

Podobně jako Noemi a její rodina do slova a do písmene trpěl hlady, žízní anebo v zimě byl bez oděvu (1K 11:27).

→ Pavel zůstal svobodný, ale stejně těžce jako Noemi prožíval, když „umíraly“ vztahy s přáteli a lidmi, kteří se mu staly rodinou (2K 2:4n).

Pavel se rozhodl žít naplno svou víru v Krista a tím se stal stejně jako „Noemi“ „cizákem“ v „cizí zemi“. Jemu to 5x vyneslo odsouzení ke čtyřiceti ranám bez jedné; 3x potrestání holí; jedno kamenování; nejedno vězení a mnohé další nepříjemné životní zkušenosti (2K 11:24nn).

Přes to všechno si je Pavel vědom Boží blízkosti a neváhá odpovědět na otázku: Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“ slovy: „On je stále se mnou!“ Tuto svou jistotu popíše krásnými slovy a silným povzbuzením ostatním: Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 8:38n)“

Přátelé, Bůh je věrný. Mnohokrát a mnohými způsoby nám dal vědět, že nás neopustí. Možná je špatně se ptát: „Kde je Bůh, když to bolí?“ Možná je na místě otázku změnit a ptát se: „Kde jsem já, když to bolí?“

3. Kde jsem já, když to bolí? (Rt 1:6n; 2K 1:3-11)

Noemi byla a zůstávala ženou víry. Je ochotna si klást nepříjemné otázky a neuzavírat se do sebelítosti. Uvědomila si, že jediné místo, kde může najít pokoj, je v Boží blízkosti. Jakmile uslyšela, že se Hospodin opět přiklonil k Izraeli a dal mu chléb (Rt 1:6), neváhá se znovu a více přimknout k Bohu tím, že jde tam, kde je Hospodinovo → zpět do Betléma.

Chtě nechtě naším Betlémem zůstává společenství Božího lidu. Modlím se za to, aby Archa (místo, kde se schází Boží lid) byla „domem chleba“. Aby společenství Archy bylo otevřenou náručí pro ty, kdo prožívají bolest a trápení ve svém životě. Přátelé, uvědomuji si, že klíčem k takovému společenství je prožitá a žitá Boží milost. Díky ní měla i Noemi silnou a Bohu i lidem milou víru.

Jak působí uprostřed zkoušek a trápení na Noemi Boží blízkost? Tím, že soucítí s druhými. Všimněte si. Noemi vnímá nelehkou situaci svých dvou snach – Orpy a Rút. Uvědomuje si, že se ocitají v podobné situaci jako ona → budou „cizinkami v cizí zemi“. To Noemi vede, aby k modlitbě a požehnání svým snachám:Nechť vám Hospodin prokáže milosrdenství, jako jste je vy prokazovaly zemřelým i mně. Kéž vám Hospodin dá, abyste každá našla odpočinutí v domě svého muže. (Rt 1:8n)“

V Noemině požehnání Orpě a Rút vidím, jak všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Minimálně v tom, že prožitá a Bohu odevzdaná bolest nás dělá vnímavými, soucitnými a pochopení plnými vůči druhým

Díky prožité bolesti jsme si mohli na vlastní kůži uvědomit, že není vždy všechno v pořádku. Svými slovy to vyjádřil C. S. Lewis: Bůh k nám šeptá v našem potěšení, mluví v našem svědomí, ale křičí v naší bolesti – je to jeho megafon, jímž burcuje hluchý svět.

Díky prožité bolesti jsme si mohli na vlastní kůži uvědomit, jak dobré a potřebné je nést druhé. Svými slovy to vyjádřil i apoštol Pavel: Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my. (2K 1:6)

Závěr?

Milí přátelé,

lidský osud Noemi nebyl závidění hodný. Naopak nikdo by s ní neměnil:

její rodina trpěla hmotnou nouzí

o svou rodinu přišla

byla sama v cizí zemi

Prožitá bolest a trápení nevzaly Noemi vztah s Bohem. Naopak. Naučily jí hledat Boha a přimknout se k němu:

Neutěšovat se planým výkřikem „Kde je Bůh, když to bolí?“, jenž nás uzavírá do naší sebelítosti.

Ale klást si nepříjemnou otázku: „Kde jsem já, když to bolí?“, neboť pouze v Boží blízkosti může z trápení a bolesti vykvést něco nového a krásného.

Přátelé, rád bych vás povzbudil. Přijměme k srdci radu apoštola Pavla a radujme se s radujícími a plačme s plačícími. (Ř 12:15) Jinými slovy vězme, že:

  • jedno obětí je více než tisíc slov
  • jedna modlitba hledající Boží pomoc je více než správná odpověď
  • jedno povzbuzení je více vyhýbavé obcházení
  • tichá přítomnost je více než mnoho slov
  • uznání skutečnosti bolesti je více než laciné utěšování
  • dopřání svého času k uzdravení je více než dobrá rada

Moji milí, kéž v tom máme Boží moudrost, neboť tehdy bude Bůh blízko tomu, kdo prožívá bolest.