Martin Tabačan

Mk 7:8-13                                                       Ef 6:1-4

 

Farizeje máme obecně zaškatulkované jako někoho, kdo se staví proti Kristu. Farizeus je Boží odpůrce. Považte sami. Co znamená, když o někom prohlásíme, že je farizeus? Inu. Chceme tím říct, že je ve své víře pokrytecký, je pyšný a hraje si na hlubokou a upřímnou zbožnost. Tak o nich mluví PJK v evangeliích. Zaznívá to i v našem oddíle: „Izaiáš o vás pokrytcích prorokoval správně…“

Ve mne to vyvolává otázky. Farizejové jsou následovníci obrodného hnutí tzv. chasidim (zbožní). Byli to lidé toužící po obnově vztahu s Bohem. To je velmi chvályhodný počin. Nedá mi to, abych se neptal: „Kde udělali farizejové chybu?“

Odpovídám si, že ve svém pojetí svatosti. Možná by se dalo říci, že to se svatostí přehnali a stali se až moc svatými. Být svatý není nic proti ničemu. K tomu nás vybízí i apoštol Petr, když říká: „Ten, který vás povolal, je svatý – právě tak buďte svatí v celém svém životě i vy. (1Pt 1:15)“ Být svatý není nic špatného. Svatost znamená být oddělený od hříchu. To je správně, že?

Žel farizejové byli tak „svatí“, že jejich víra byla „jen“ o Bohu, ale zapomněla na lidi. Ano. Víra je o Bohu. Být věřící (křesťan) znamená, že stavím Boha na první místo. To je správně. Existuje ale určitý paradox (protimluv) víry: Čím blíže jsem Bohu, tím blíže jsem i lidem. To farizejové opomenuli. Pro ně, jednoduše řečeno, platilo: Čím blíže jsem Bohu, tím větší mám problém s druhými. Jsou nesvatí.

Jejich pojetí se odráží v různých výkladech Božích přikázání. Páté přikázání nevyjímaje. PJK bere přikázání o ctění rodičů a dává jej za příklad farizejům, aby ukázal, na jejich nepochopení víry. Však ctít rodiče znamená ctít Boha. Líbí se mi, jak to kdosi vyjádřil, když se snažil přeložit vlastními slovy toto přikázání. Pověděl to takto: „Bůh chce, abychom rodiči a starými lidmi nepohrdali, nezapomínali na ně nebo je neodepisovali, nýbrž jim děkovali a pomáhali, abychom jim naslouchali a brali je vážně.

Co na to Bible? (Mk 7)

Pojďme se blíže podívat na to, jak Ježíš přemýšlí nad daným přikázáním a co z něho v diskusi o tradici otců vypichuje.

1. Podnět: Bůh ctění rodičů vyžaduje! (Mk 7:10)

V rozhovoru s farizeji PJK několikrát cituje ze sz. Když přejde k pátému přikázání, tak samozřejmě cituje z Desatera: „Cti svého otce i svou matku. (Ex 20:12a)“. Nezůstává jen u toho, ale dodává i výsek z „rozšířených“ zákonů, které Mojžíš obdržel na Sinaji: „Kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí. (Ex 21:17)“ A mohl by citovat další místa. Dokonce čteme o situaci, kdy rodiče jsou vybízeni, aby přivedli svého svéhlavého a vzpurného syna, který je neposlouchá. Následně nastoupí muži daného města a ukamenují ho k smrti. S jasným odůvodněním: „Odstraňze svého středu zlo!“ (srv. Dt 21:18-21) Tak to čteme na všech stránkách Bible: Bůh vyžaduje ctění rodičů. Dokonce Kalvín si stojí na tom, že neúcta k rodičům je neúctou k Bohu.

Mohlo by se zdát, že jde o slepé, kruté a překonané přikázání. Myslím si však, že opak je pravdou. I v tomto přikázání prosakuje Boží láska. Považte:

a) úcta k rodičům platí stejně k otci i k matce → To byla revoluce. Bůh tak prolomuje běžný a zaběhnutý patriarchální systém. Otec si dokázal vynutit poslušnost, ale matka byla spíše v podřízeném postavení. Do toho vstupuje Bůh se svým požadavkem rovné a stejné úcty k oběma rodičům.

b) úcta k rodičům platí po celou dobu jejich života Prožíváme to stejně jako děti před staletími. V různých obdobích našeho života jsou rodiče vnímáni různě. Malé děti považují své rodiče za vševědoucí a všemohoucí a vzhlížejí k nim skoro až v posvátné úctě. Jak děti stárnou, začíná se tento pohled měnit. Až se dostanou do telecích let a přerostou rodičům přes hlavu. Tedy. Děti jsou rázem těmi, kdo spolkli všechnu moudrost světa. Rodiče přeci tomu nerozumí tak dobře jako já. Však jsou ve svých názorech staromódní a zaostalí. Sto let za opicemi. Jak děti dospívají a odchází z telecích let, začínají znovu lépe rozumět svým rodičům. Skvěle to vystihl francouzský spisovatel André Malraux: Každý mladý člověk učiní dříve nebo později překvapující objev, že i rodiče mohou mít někdy pravdu!“
Takto to Ježíš předloží farizeům. Bůh vyžaduje ctění rodičů obou a vždy.

2. Podnět: A opravdu všechny? (Mk 7:11n)

Farizejové to vidí jinak. Ježíš jim vyčítá, že používají Boha jako výmluvu, aby se vyhnuli pomoci svým rodičům. Učili, že dar daný Bohu je mnohem víc než péče o rodiče. Dokážu si představit, že za jejich postojem stojí upřímná touha nezhřešit a upřímný zápas o svatost.

Považte. My to vnímáme podobně. Ono je snadné ctít rodiče, kteří jsou hodni úcty. Ale jak je to s rodiči, kteří si úctu v žádném případě nezaslouží. Pak přichází upřímně míněné otázky: „Jak je možné ctít rodiče, který selhává a chová se nepěkně? Jak je možné ctít rodiče, který mě bije; který mne zneužívá; který má špatný charakter?“ V nás se ozývá osmělující se hlásek: „To Bůh přeci nemůže myslet vážně!?“

Naše lidská přirozenost hledá důvod, proč ctít. Možná hledá důvod, proč vůbec takového člověk mít rád. Máme představu, že úcta k rodičům je dána na základě všeho toho přebalování plenek, placení školy a zajištění života bytí. Zdůvodnění úcty k rodičům ale nepochází ze zdola, ale ze shora. Je odvozena od Boží autority.
Přátelé, nic naplat. Bůh nijakým způsobem nekategorizuje rodiče. Tomu úctu prokazuj a tomu nemusíš. Úctu si zasluhuje každý rodič. Zcela bez výjimky. My ctíme rodiče mimo jiné, jako ty, kdo nám dali život.
Není divu, že Talmud považuje toto přikázání za nejtěžší. Ctít rodiče, který si to „nezaslouží“, není snadné. V tom však následujeme Boha. On nás učí milovat své nepřátele a stejně tak i ctít své rodiče beze zbytku.

3. Podnět: A opravdu vždy? (Mk 7:13)

Existuje pouze jeden jediný důvod, kdy poslušnost a respekt k rodičům ztrácí na platnosti. Mluví o něm apoštol Petr a apoštolé, když jim velekněz s celou radou důrazně zakazuje učit o Kristu. Apoštolé na to reagují prostě: „Boha je třeba víc poslouchat než lidi. (Sk 5:29)“

Určitým omezením. Možná hranicí se pátému přikázání stává právě ono první: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“ To je okamžik, kdy se láme naše poslušnost a úcta k rodičům. Zároveň je to okamžik, kdy jsme vystaveni stejnému pokušení jako byli farizejové à rušit Boží slovo svou tradicí (Mk 7:13). Jinými slovy. Bez pokory, bez milosti a bez porozumění odstavit rodiče. Tak to udělat znamená jít ve stopách farizejů. Buďme obezřetní, abychom se nestali až moc svatými stejně jako farizejové.

Co na to já? (Ef 6)

Milí přátelé, jak odpovědět na „nejtěžší“ přikázání a zůstat Boží? Apoštol Pavel nám v listu Efezským dává trojí radu, když píše:

A) Bůh chce, abys ctil své rodiče (v. 1)

To je neoddiskutovatelné. Ctít rodiče znamená ctít Boha. Rodiče ctím tím, co dělám a tím, co nedělám. Rodiče ctím, když se starám o jejich potřeby; když jim věnuji svou pozornost (tj. zavolám, jsem-li pryč); mluvím o nich s úctou a laskavě.

B) Cti své rodiče, protože Bůh ti v tom chce žehnat (v. 2n)

Pavel o tomto přikázání mluví jako o jediném přikázání mající zaslíbení. Jakoby tím chtěl říct, že Bůh žehná každému, kdo ctí své rodiče. Nebudeme daleko od pravdy, když povíme: „Bůh takovému člověku odplatí na dětech.“

Děti vidící své rodiče, kteří ctí vlastní rodiče, se učí ctít a vážit si táty a mámy. Aby jim veškerou péči vrátili, až oni se stanou potřebnými.

C) Bůh chce, abys byl cti hodný rodič (v. 4)

Jako rodiče jsme povzbuzováni, abychom se stávali těmi, kdo jsou hodní cti. Kdosi to pěkně pověděl, když řekl:

Jestliže děti žijí s kritikou, učí se odsuzovat;
Jestliže děti žijí s lítostí, naučí se litovat sami sebe;
Jestliže děti žijí s hanbou, naučí se cítit provinile;
Jestliže děti žijí s povzbuzováním, naučí se důvěře;
Jestliže děti žijí s přijetím, učí se milovat;

Jestliže děti žijí s upřímností, učí se pravdivosti;

Milí přátelé, co žijeme, co vyznáváme a co učíme své děti?