2014-02-02 Opomíjené přikázání

Martin Tabačan

Mt 5:21-26                                                  Nu 35:9-30

 

Na letním pobytu mládeže jsme hráli divadlo – adaptaci příběhu o Jonášovi:
… Scéna se neodehrávala před stovkami let v Orientu, ale dnes v Čechách.
… Jonáš neutíkal od Boha lodí, ale odjížděl autobusem do Prčic pod Medníkem.
… Jonáše nespolkla velryba, ale zapadl do baru „U Velryby“.
… Jonáš nešel do Ninive, ale na mládež.
Ve scéně, kdy Jonáš přijde na mládež a káže o pokání, mládežníci pohoršeně diskutují o tom, proč jim, dobrým lidem, káže o pokání. Jeden z mládežníků následně řekne: „Vždyť jsme nikoho nezabili, nekra…dem…“

Tón hlasu odkazuje na opomíjení přikázání druhé desky Desatera. Jsme na tom stejně jako oni mládežníci: „Nikoho jsem přeci nezabil! Ano. Přikázání platí, ale není pro mne. To platí pro vrahy a násilníky. Já jsem nikoho nezabil.“

Ježíš o pár veršů spíš říká: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. (Mt 5:17)“ Tím Ježíš zvedá pomyslně ukazováček. Nabádá nás, abychom se nedrželi litery zákona, ale jeho ducha. Farizejové a zákoníci zřejmě omezili šesté přikázání jen na skutek samotný →  tedy prolití krve druhého člověka. Kdo ji neprolil, mohl si odškrtnout bezproblémové naplňování šestého přikázání.

S tím má Ježíš problém. Přikázání přeci není jen o skutcích, ale také o myšlenkách a slovech. Proto sem zahrnuje hněv i urážku stejně jako vraždu. Na Kristově postoji se učíme nedovolovat hněvu, aby zničil naše vztahy.

Velmi trefně se vyjádřil řecký filosof Aristoteles, když přemýšlel nad lidským hněvem. Řekl: „Hněvat se může každý – na tom není nic těžkého. Ale hněvat se na toho správného člověka, ve správné míře, ve správnou dobu, pro správný účel a správným způsobem – to není snadné.“

 

Co na to Bible? (Mt 5)

Pojďme se blíže podívat na to, jak Ježíš přemýšlí nad daným přikázáním a co z něho v kázání na hoře vypichuje.

1. Podnět: Můj hněv a můj bližní (Mt 5:21n)

Nezabiješ. Jasný příkaz Desatera. Možná bychom ho mohli povědět ještě jasněji: „Nezavraždíš“. Jinými slovy přikázání „nezabiješ“ mluví o úmyslném zabití. Stejně vnímáme i Kristova slova: „Kdo se hněvá na svého bratra… (Mt 5:22)“ Dokonce pozdější rukopisy dodávají do textu sousloví „bez příčiny“. Se souslovím nemáme problém, neboť to jen podtrhuje, co Ježíš myslel →úmyslné útoky na druhého. Vážnost takového provinění nám podtrhují Kristova slova zachycená na jiném místě Matoušova evangelia: „Podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen. (Mt 12:37)“

Ježíš věda o Bohu hledícím k srdci člověka (1Sa 16:7) a slibech darování nového srdce (Jr 31:33, Ez 11:19, 36:26) obrací naší pozornost do našeho nitra. Postupně mluví o třech úmyslných útocích na druhého:

… a) hněv Sem směřuje ono: Kdo se hněvá na svého bratra. (Mt 5:22a)“ Nutno dodat, že se nemluví o hněvu obecně, ale o nespravedlivém hněvu. Hněvu stojícím na naší pýše, sobectví, hořkosti, nenávisti apod. Poukazuje-li Ježíš na zhoubnost hněvu, nijak nevybočuje z rabínské tradice. Jeden z rabínských výroků kupříkladu zní: „Kdo bližního nenávidí, je roven tomu, kdo prolévá krev.“

… b) urážky Sem směřuje ono: Kdo snižuje svého bratra. (Mt 5:22b)“ Doslovně: „Kdo řekne svému bratru ‚raka‘“. Výraz „raka“ pochází z aramejštiny a znamená „prázdný“. Dnes bychom to ztotožnili s výroky typu: „Ty seš ale vůl, viď?“ Jinými slovy Ježíš mluví o posměchu, narážkách na tupost, hloupost anebo třeba nechápavost druhého člověka.

… c) zatracování → Sem směřuje ono: „Kdo svého bratra zatracuje. (Mt 5:22c)“ Doslovně: „Kdo by řekl ‚blázne‘ (móros)“. Zde Ježíš spojuje blázna s neznabohem, jak to čteme v sz (Ž 14:1; Iz 32:6). Jinými slovy upírám druhému nárok na obecenství s Bohem. Dnes bychom to možná řekli jinak: „To seš jako křesťan, jo?“

 Ve všech třech případech mluví Ježíš o „bratru“. Velmi snadno bychom mohli dojít k přesvědčení, že Ježíš omezuje otázku smíření jen na pole církve. Ale to bychom nutili Ježíše si protiřečit. O několik veršů dále říká: „A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? (Mt 5:47)“ Myslím si, že výrazem „bratr“ chce Ježíš povědět něco jiného. Bratrem myslí na konkrétní osoby. Člověk, který je mi nějak blízký právě pro to, že je v mé blízkosti a já jsem zase v jeho blízkosti: spolu-farník, soused, spolu-pracovník, spolužák atd. Jakoby tím Ježíš chtěl bránit našemu falešnému pocitu uspokojení a postoji typu: „Žiji přeci s lidmi na celé zemi v pokoji. Co na tom sejde, když Franta se mnou nesouzní? Vždyť je to kapka v moři!“ Možná právě tuto jednu jedinou kapku z celého moře, Ježíš vytahuje a říká: „Na vztahu s tím jedním záleží mnohem víc, než na vztahu s všemi ostatními.“

2. Podnět: Tvůj hněv a můj Bůh (Mt 5:23n)

Možná se někteří ptají: „A proč by na tom mělo tak moc záležet?“ Každému takovému člověku Ježíš odpovídá poukázáním na jeho vztah s Bohem. Ježíš ukazuje, jak neoddělitelné je smíření s Bohem a smíření s člověkem. Jinak řečeno. Smíření s Bohem je spjato s vzájemným smířením mezi lidmi.

Židé byli v pokušení zjednodušovat si vzájemné smíření. Mojžíšův zákon (srv. Lv 5:20-26) předepisoval přinést berana bez vady jako smírčí oběť, pokud jsem poškodil svého bližního. Pokušení spočívalo v přesvědčení, že stačí se vyrovnat v Bohem →smířit se s Bohem. Ježíš rovná vše zpět k pravému smyslu tohoto ustanovení. Jak Ježíš říká. Nestačí jen přinést smírčí oběť Bohu. Podstatné je jít se nejprve smířit s člověkem. Pak je možné se smířit s Bohem. Jakoby nám zde Bůh kladl podmínku smíření. Milí přátelé, neřešíme to někdy stejně? Nesmiřujeme se jen s Bohem a smíření s druhými už z různých důvodů nehledáme?

„Aby to nebylo tak jednoduché“, všimněte si, kdo na koho se hněvá. Ježíš ří ká: „rozpomeneš se, že tvůj bratr má něco proti tobě (Mt 5:23b)“ Všimněte si, že Ježíš nemluví o mém hněvu, ale hněvu bratra. Dokonce si všimněte, že se zde nemluví o tom, zda se můj bratr hněvá právem anebo neprávem. To Ježíš v danou chvíli neřeší. Už jen samotný fakt, že došlo k vzájemnému odcizení, je tak závažný, že je třeba „nechat svůj dar před oltářem a jít se nejprve smířit se svým bratrem. (Mt 5:24)“ Zde bychom mohli opět citovat další z rabínských výroků: „Prohřešení člověka proti Bohu shladí den smíření; prohřešení proti bližnímu ani den smíření neshladí, dokud se s bližním nesmíříš.“

3. Podnět: Tvůj hněv a naše smíření (Mt 5:25n)

Na obraz vzatý z návštěvy chrámu navazuje Ježíš druhým obrazem vzatým ze soudní praxe. Ježíš tímto obrazem poukazuje na důležitost a nutnost okamžitého a nutného vyřízení celé záležitosti. Spojíme-li dva Pavlovy výroky, smíme říct, že Ježíš nás vybízí: Nenech nad svým (i jeho) hněvem zapadnout slunce (Ef 4:26), ale usiluj o život v pokoji (Ř 12:18).

Přijímám Kristova slova jako povzbuzení. Pokud se chci vyhnout vraždě v Božích očích, musím dělat různé kroky, abych žil v pokoji a lásce se všemi lidmi okolo sebe. Jakoby Ježíš říkal: „Nečekej, až se druhý vybouří, ale předcházej jeho bouři a pokud to záleží na tobě, žij s druhými v pokoji.“ To je postoj, kde napodobujeme Krista. My lidé jsme vini narušením vztahu s Bohem. A přece Bůh nečeká na naše sebeuvědomění a posílá svého jednorozeného syna, aby obnovil náš vztah. Každý, kdo nenechává zapadnout slunce nad hněvem svého bližního, následuje Krista.

Co na to já? (Ef 6)

Milí přátelé, jak odpovědět na toto přikázání a zůstat Boží? V Mojžíšově zákoně čteme o útočištných městech. To bylo místo, kam mohl přijít ten, kdo zabil neúmyslně. Tito lidé zde nacházeli ochranu před krevní mstou. Z tohoto principu si můžeme odnést trojí radu:

1. Měj srdce otevřené pro hněvající se (Nu 35:11nn)

Bůh zřízením útočištných měst učil přijímat Boží lid ty, kdo někoho zabili. Ne budovat v člověku pocit viny za něco, co udělal nechtěně. Ne bez přemýšlení odsuzovat člověka. Naopak učil otevírat náruč pro všechny lidi stejnou měrou. Kéž Archa má otevřenou náruč pro hněvající se. Jinými slovy. Kéž ji má otevřenou každý jeden z nás.

2. Uč se rozsuzovat hněv (Nu 35:16nn)

Bůh nevedl k přikrývání hříchu. Přijít do útočištného města neznamenalo automatickou ochranu. Pokud se prokázalo úmyslné zabití, byl viník potrestán. Učme se rozsuzovat hněv lidí. Mějme odvahu v DS napomínat, když rozpoznáváme nespravedlivý hněv druhého člověka a odsuzovat takové projevy.

3. Podporuj spravedlivý hněv (Nu 35:22nn)

Naopak, ukáže-li se hněv jako oprávněný. Podpořme dotyčného. Luther takový hněv nazýval  hněvem lásky, který nepřeje nikomu nic zlého a je přátelský k člověku, ale nepřátelský k hříchu“. Modlím se, abychom se dokázali takovým způsobem hněvat a takový hněv přijímat, je-li namířen proti nám.